Reklama

Jak a proč projekt Ježíškova vnoučata vznikl?
Vznikl loni, asi měsíc a půl před Vánoci. Při natáčení v jednom z domovů důchodců jsem se zeptala pana ředitele, jestli jim lidé nosí o Vánocích dárky. Stejně jako do dětských domovů, kojeneckých ústavů nebo psích útulků. Smál se a říkal, že to se jim opravdu nikdy nestalo. Tak jsem si říkala, že by bylo fajn to změnit. Oslovila jsem mailem všechny domovy na Vysočině a poprosila je, aby sestřičky s tužkou a papírem obešly opuštěné babičky a dědy. Tedy ty, za kterými už nechodí rodina. Založila jsem facebookovou skupinu Ježíškova vnoučata a se strachem z výsledku tam seznamy přání dávala. První byl pryč za 2 hodiny, druhý za hodinu a třetí za pět minut. Tak jsem pochopila, že to bude fungovat, že lidé jen potřebují dostat příležitost být „dobří“…


Jak se tedy stát Ježíškovým vnoučetem? Kde všude je to možné?
Je to možné napříč celým Českem. Přidávají se domovy pro seniory, domovy s pečovatelskou službou, alzheimer centra… Zkrátka všechna zařízení, která se o opuštěné seniory starají. Stačí napsat na mail vnoucata@rozhlas.cz a domovům přijde zpět přístup do databáze, do které můžou vkládat přání. V pondělí 13. 11. ve 13:11 hodin se databáze otevře veřejnosti. Tedy Ježíškovým vnoučatům. A ta můžou začít přání rezervovat a plnit.

Kolik bylo loni, tedy v prvním ročníku, obdarovaných?
Upřímně řečeno, to nevím. Podle informací, které mám, to bylo kolem 600 přání. V tabulce byla zhruba polovina. Zbytek byly dárky, které lidé nosili do domovů na vlastní pěst. Zakládali ve svých městech, školách a zaměstnáních sbírky a nosili je do domovů ve svém městě. Učitelky organizovaly předání i s koncerty dětí v domově. Hořela nám koudel za… však víte. (smích). Vánoce se blížily a my nemohli spoléhat na to, že to dopravci stihnou. Bylo to jeden velký adrenalin. Velká sněhová koule, na kterou se nabalovali další a další lidé, kteří se rozhodli udělat výjimečné Vánoce starým lidem, kteří Vánoce často neměli i několik let. Tedy radost z Vánoc, jindy smutného času.

Jak náročné to bude letos? Kolik je přihlášeno domovů pro seniory, kolik seniorů vyslovilo svá přání?
Jen těžko vám teď můžu říct přesné číslo, protože pořád roste. K 7. listopadu je přihlášených 300 domovů, které do systému zapsaly skoro 1 300 přání. Přibývají v desítkách denně… A to je báječné. Jsou totiž tisíce Ježíškových vnoučat, která čekají na „svou“ babičku a „svého“ dědu, kterým budou moci udělat radost, a bojí se, že bude málo přání, a nedostane se na ně. Mnozí se těší, jak vyrazí s dárkem na osobní návštěvu. To nejdůležitější je totiž pro seniory právě setkání, přítomnost, zájem. Vzpomínám si, když jsme loni dárky roznášeli. Jedna z babiček mě držela pevně za ruku, velmi dlouho a velmi pevně se slovy, že jsem první návštěva po pěti letech. Další děda se rozplakal, když rozbalil balíček se svetrem, který si přál. To je vám pak ouzko, to mi věřte.

To je krásné a smutné zároveň. Vzpomenete si na nějaké netradiční přání, které se podařilo splnit?
Podařila se splnit všechna. Co víme. A to je moc moc důležité. Nejvíc jsem se bála, a bojím, že se někdo svého dárku nedočká. Že v něm zažehneme tu jiskru naděje, že se našel někdo, kdo mu vrátí kouzlo Vánoc a najednou pod tím stromečkem svůj dárek nenajde. O dárek nejde. Jde o to zklamání. Pro takového člověka to může být zabitá poslední naděje, že „Ježíšek“ existuje.
Z netradičních dárků to byla jízda na motorce Harley, která se splnila, výlet do ZOO po 40 letech. Nebo také návštěva vlásenkárny v divadle paní Aničkou, která dělala vlásenkářku celý život, a soubor Horáckého divadla v Jihlavě jí dal možnost ještě jednou připravit herečku na scénu. Zážitky jsou častá přání. I letos se jich objevuje velmi mnoho. Setkání s hereckými, pěveckými i sportovními idoly, ale i jízda formulí nebo vyhlídkový let pro sestřičky, které se prý o dotyčného hezky starají. Většina přání je velmi skromných. Od papučí, přes sklenici okurek po knížky nebo předplatné časopisů. Velmi často si senioři přejí hračky, kostky a společenské hry.

Zmínila jste, že někteří senioři nedostali dárek roky. Je hodně seniorů, kteří tráví Štědrý den sami v domově pro seniory? Nenavštěvují je ani jejich rodiny?
Naposled jsem se o tomto problému bavila před pár dny s panem ředitelem domova v Onšově na Pelhřimovsku. Tam mají senioři tolik aktivit, že si troufám říct, že na samotu téměř není čas. Přesto přichází velmi často večer. Spíše stesk. Podle pana ředitele se to týká zhruba třetiny obyvatel. Samotu označuje za tu nejhorší nemoc. Někdy sleduje i situace, kdy rodina přijede, ale jen v den výplaty důchodu. Sebere peníze a téměř bez pozdravu odejde. Za některými nejezdí rodina vůbec. Často i roky.
Všichni mají ze zákona svého „klíčového pracovníka“. Tedy zaměstnance, který je prostředníkem mezi seniorem a domovem. Právě jemu se svěřují se steskem a trápením. Obdivuji všechny sociální pracovníky, sestřičky a bratry v domovech. Nesou tak obrovskou tíhu, fyzickou i psychickou, a přesto rozdávají úsměvy, a tak moc pro ty lidi znamenají. Díky jim za to!

Čím to je, že obdarovávání seniorů na Vánoce není tak běžné, jako obdarovávání opuštěných dětí? Nemůže to být tím, že člověka hned nenapadne, že může být tolik seniorů bez rodiny?
Často se s takovou odpovědí setkávám. Že lidé říkají, že by je ani nenapadlo nepřijít za babičkou a dědou. Chodím do domovů velmi často a tu situaci jsem sama velmi těžce rozdýchávala a vlastně pořád rozdýchávám. Jsem šťastná, že Ježíškova vnoučata splnila víc, než jsem na začátku očekávala. Senioři jsou vděční a často si vyžádali kontakt na toho, kdo jim dárek poslal. Někteří z nich jsou tak dodnes ve spojení. Ten starý člověk, který často neměl chuť dožít se dalšího rána, teď s radostí a očekáváním vyhlíží dopis nebo návštěvu. To je něco, co mě nepřestává dojímat. A také lidé říkají, že díky Ježíškovým vnoučatům častěji volají svým vlastním prarodičům, a chodí za nimi víc na návštěvy. Za to jsem moc ráda.

Máte nějaký cíl do budoucna?
Aby žádný takový projekt nebyl potřeba. Abychom zpomalili, a kvůli honbě za tím, být „někdo“, nevytěsnili lidi, pro které už dávno „někdo“ jsme. Aby nám došlo, co je v životě důležité, a díky komu na tom světě jsme. Vím, že to je utopie. Ale to jsem si myslela i ve chvíli, kdy jsem vkládala na sociální síť první seznam přání…a vidíte! Kdo nemá sny, tomu se nemůžou splnit.

Více o projektu Českého rozhlasu a možnost zapojení se do něj na www.jeziskovavnoucata.cz.

Čtěte také: