Napadlo by vás někdy jít tam, odkud zrovna před chvílí všichni utekli? Jak na vás působí záběry sopek a valícího se žhavého magmatu? Bojíte se?

Přiznám se, že mě to neskutečně fascinuje. Výbuch sopky je něco nespoutaného, živelného a nádherného. Když člověk vidí, jak jícen chrlí žhavou lávu, která pak vytvoří zářící řeku, která pohltí všechno, co jí stojí v cestě, má pocit posvátného strachu, a tehdy je možné si uvědomit, jak jsme proti přírodě a jejím živlům malincí.

Zbyněk Sahula je mužem, kterému zřejmě vulkány učarovaly ještě mnohem více nežli nám, kteří fascinovaně zíráme na obrázky BBC z bezpečí křesel a pohovek. Je to jeden z našich nejlepších horolezců a současně se zabývá výzkumem seizmické činnosti přímo v terénu. Jeho práce  a zprávy jsou cennými podklady pro řadu vědeckých týmů a studií. 

Na vlastní kůži

„Já jsem byl takové to neposedné dítě, které neustále po něčem lezlo, a také jsem měl hodně pádů a úrazů,“ vzpomíná dnes sedmatřicetiletý Zbyněk. „Když si to tak promítám, vlastně maminku hodně obdivuji. Musela to mít s námi těžké. Brácha totiž dělá dnes vojenského pilota a v dětství jsme byli stejně neposední,“ dodává.

„Moc jsem o povolání zprvu nepřemýšlel. Už od mládí lezu. Když jsem dokončil školu, špekuloval jsem, jak bych skloubil lezení a zájem o vulkány,“ pokračuje. „Vystudoval jsem na Karlovce Přírodovědeckou fakultu, a pak už moje kroky vedly do ÚPSG (Ústav petrologie a strukturní geologie). Složil jsem mnoho zkoušek a nejvíce jsem se naučil na Zélandu. Je to pohádkově krásný kus země, který mám v hlavě jako nejpůsobivější, jaký jsem kdy viděl. A že jsem viděl hodně,“  dodává. Tam také potkal svou dnešní manželku.

„Zamiloval jsem se hned. Řekl jsem si, to snad není možný, takový vyžle, vždyť ten baťoh je větší než ona – tyhle dobrodružky… myslel jsem, že je turistka a honí se na tomhle nebezpečném místě za senzací, jenže ona je machr přes životní prostředí a byla členem jiné expedice. Když jsem ji večer poslouchal, jak hovoří o klimatu, o oteplování a o tom, jak vypadalo klima před tisíci let, doslova jsem se z ní rozpadal,“ směje se Zbyněk… „Ty její nožičky v obrovských, pevných botách...“ dodal.

Frajer jeden libovej…

„Míjel mě u chaty a povídá mi: S dovolením, maličká!“ vzpomíná s úsměvem stejně stará Soňa Sahulová a pokračuje: „Říkala jsem si, frajer jeden libovej, přijel si tady asi udělat zajímavé fotky typu „já a láva, já v nebezpečí, já horolezec, já pod vulkánem, na které pak bude lovit baby,“ vypráví Soňa.

Jenže to bylo úplně jinak. Zbyněk je odborník, statečný člověk, pohodový chlap a super táta,“ dodává.

Tomík bude náš hybrid…

„Když jsem otěhotněla, nenapadlo mě ani chvilku zůstávat doma. Zbyněk plánoval cestu na
ostrov  Surtsey, který je jižně od Islandu," vzpomíná Soňa.
Byla to několikaměsíční expedice na jihozápad Islandu. Surtsey je přísně chráněnou přírodní rezervací, kam mají přístup pouze vědci. Život by zde měl probíhat bez jakéhokoliv zásahu člověka.

„Strašně jsem se těšila a můj pan doktor rezignoval po třetí návštěvě,“ vypráví Soňa. „Na několik týdnů jsme se vrátili do Prahy a pak jsme měli vyrazit na Kostariku k vulkánu Poás. Tehdy už byl Zbyněk lehce proti tomu, abych jela,“ vzpomíná Soňa.

Stan si postavili v blízkosti národního parku a počítali, že se na Kostarice zdrží zhruba dva týdny.

„Soňa si tuhle cestu prosadila i přes můj nesouhlas,“ říká Zbyněk. „Jenže je jako beran, když se jedná o sopky,“ pokračuje.

Stalo se přesně to, čeho se Zbyněk trochu obával. Soňa to sice měla spočítané, ale malý Tomáš se narodil o dva týdny dříve. Zřejmě si tu podívanou nechtěl nechat ujít.„Naštěstí se nestalo nic vážnějšího, než že manželka rodila ve stanu a já o tom neměl ani tušení. Mně se v té chvíli v blízkosti vulkánu roztékaly podrážky.“

Dnes jsou Tomíkovi skoro tři roky a absolvoval již cvičnou cestu do Japonska.

„Bude to takový hybrid mezi námi  dvěma,“ říkají tito originální rodiče s úsměvem.

Znáte podobný pár, který má rád dobrodružství? Jaké bylo (vaše) největší? 

Reklama