Bulvár

Rodičovské přemlouvání


Čím chceš být? Tuhle otázku jsem na základní škole slyšela snad tisíckrát. Jako u každého, i u mě se postupem času měnil pohled na budoucnost a moje budoucí povolání.

Princeznou jsem teda rozhodně být nechtěla, přišlo mi to jako hrozná nuda. Nejdřív jsem chtěla být kadeřnicí. Strašně jsem si totiž užívala, když jsem mohla česat panenky, i když většina z nich skončila s okudlanou hlavou, jelikož moje fantazie neznala mezí. Musím uznat, že mě to drželo dlouho. Pak mi ale rodiče řekli, že kadeřnic bude vždycky dost a že bych si to měla rozmyslet. A jako hodná holka jsem poslechla.

Tak jsem ze dne na den najednou chtěla být učitelkou v mateřské škole. Bohužel i tuhle představu o mé budoucnosti mi rodiče rozmluvili s tím, že mateřských školek ubývá a že bych pak špatně sháněla práci.

Jako další rozumné zaměstnání mi přišlo pracovat jako servírka. No, tak tohle jsem před rodiči pomalu ani nemohla vyslovit. Pamatuji si to jako dnes, když mi říkali: "Na to zapomeň, máš na to moc dobré známky, vyber si něco lepšího." Ale co?

Najednou jsem byla v deváté třídě a rozhodnutí o mé budoucí škole bylo na spadnutí. Já ale byla v koncích. Vším, čím jsem kdy chtěla být, mi rodiče rozmluvili, nebo to neschvalovali, tak na jakou školu mám jít?

Jelikož jsem nejmladší z mých sourozenců, kteří nebyli zrovna andílci, snažila jsem se rodičům dělat samou radost, a tak jsem poslechla doporučení rodičů a šla na ekonomickou školu.

Už v prváku mě ale chytla šílená touha být vojandou. Můj otec byl vojákem z povolání, a tak jsem to asi měla v krvi. Strašně jsem si přála dostat se k dělostřelectvu. Lákala mě jak uniforma, tak zbraně, ale celkově i vojenské prostředí. Bylo to ale úplně něco jiného, než jít k policii. Buď jsem chtěla nosit vojenskou uniformu, nebo žádnou. Když to ale otec zjistil, myslela jsem, že zešílí. Bez udání důvodů mi to jednoduše zakázal. Prý to není zaměstnání pro mě. A bylo po iluzích.

Ekonomickou školu jsem dodělala, celkem úspěšně odmaturovala, ale nadšená z toho nejsem. Nikdy mě nebavilo dělat kancelářskou krysu.

Po škole jsem začala vydělávat (jako servírka), jelikož jsem nemohla sehnat práci v mém oboru a snažila si splnit sen. Chtěla jsem se stát vojákem. Bohužel mi to ale nebylo přáno po zdravotní stránce. Vždycky to bude mým snem a u toho snu to taky zůstane.

Teď už pracuji čtvrtým rokem v administrativě. Sice mě to zrovna moc nebaví, ale zase jsem v teple, nenadřu se a hlavně MÁM PRÁCI. Vždyť je spousta lidí, co by za takovou práci dali nevím co.

Krásný den všem.

Fidy


Fidy,
zajímalo by mě, zda, až budete mít děti (nebo zda-li je už máte), zachováte se stejně jako Vaši rodiče, nebo dáte dětem volnou ruku při výběru povolání?!

   
26.04.2006 - Společnost - autor: Iveta Šafránková

Komentáře:

  1. avatar
    [1] gerda [*]

    holka, jak tě chápu... chtěla jsem být ošetřovatelkou skotu, potápěčem, arecheologem, jít k divadlu.... a skončila jsem tak, jako ty. Rodiče usoudili, že ekonomická škola je pro holku záruka jistoty a musela jsem poslechnout. Při přijímačkách jsem nad zadáním přemýšlela, jestli to schválně nemám zkazit, aby mě nepřijali. Ale byla jsem na to zbabělá, udělala jsem je. Za trest jsem léta dělala administrativní práce, které mě nebavily. No, a teď dělám v trošku odlišném oboru, ale administrativě jsem se nevyhnula ani tady. Chybí mi práce, která je tvůrčí...

    superkarma: 0 26.04.2006, 12:13:34

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme