Chodím s Davidem pět let. Tři roky spolu bydlíme a utrácíme nehorázné peníze za podnájem. Už nás to nebaví. Víme, že spolu chceme zůstat natrvalo, a tak řešíme vlastní bydlení. Moji i jeho rodiče by ale chtěli, abychom bydleli co nejblíže k nim...

Ruku na srdce: oba tušíme, že by nedělalo dobrotu, kdybychom bydleli blízko našich, stejně jako v dosahu rodičů mého přítele. Na první pohled to tedy vypadá, že bychom naše dilema mohli vyřešit celkem snadno a rychle tím, že si zkrátka koupíme byt či dům na neutrální půdě, a bude to. Ve skutečnosti to ale tak jednoduché není.

rodičeMoji rodiče mě měli hodně pozdě, už ani nedoufali, že se jim nějaké dítě narodí. Stárnou a velký dům jim začíná padat na hlavu. Vím, že mě potřebují a budou potřebovat čím dál tím víc. Přítelova máma s tátou jsou na tom zdravotně lépe, protože jsou podstatně mladší. David má navíc o pár let staršího sourozence, který bydlí jen kousek od nich, tudíž by se snad mohl postarat, kdyby se nedejbože něco dělo. Moje potenciální tchyně (mimochodem skvělá ženská) je ale na Davida hodně fixovaná, a tak by si přála, abychom bydleli zase co nejblíže k ní. Dokonce už v tomhle směru podnikla jisté kroky… Je úspěšná podnikatelka, řekla bych, že nemá nouzi o peníze, a tak už nám stihla koupit a napůl i vybavit luxusní byt poblíž domu, kde bydlí. Když se o tom dozvěděli naši, pozvali nás s Davidem na kafíčko a pro změnu na nás „zaútočili“ zase oni. Nabídli nám, že si můžeme zrekonstruovat celé patro u jejich domu a že přestavbu kompletně zafinancují, jen když půjdeme bydlet tam.

Vím, že to obě strany rodičů myslí dobře a uvědomuji si, co by za to jiní lidé, kteří nemají, kam jít, asi dali. Ale pochopte, je to zároveň i hrozně těžká situace. S Davidem jsme se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny. Mě moje svědomí pochopitelně táhne k našim. Na jednu stranu si říkám, že David přece musí pochopit, že nás moji rodiče potřebují mnohem víc než ti jeho. Na druhou stranu ale chápu, že jemu se s mými rodiči pod jednou střechou žít nechce. Teď s nimi sice máme dobré vztahy, ale to jistě právě proto, že s nimi nebydlíme. Znám svou mámu s tátou – ano, jsou sice milionoví, ale stejně by nám do řady věcí mluvili, však to dělají už teď... Když se ale s Davidem uvážeme do hypotéky domku někde napůl cesty mezi mými a jeho rodiči, budeme jak štvanci – jeden víkend pojedeme pomáhat našim, druhý víkend navštívíme jeho rodiče a zároveň se budeme stresovat hypotékou. Nechci, aby nám naši nebo Davidovi rodiče bydlení platili, to vůbec ne. Ale kdyby nám pomohli třeba tím, že si peníze budeme moct půjčit od nich, a ne od banky, byli bychom šťastní. Na to ale naši nikdy nepřistoupí. Řekli nám jasně, že s jejich finanční pomocí můžeme počítat jedině tehdy, když půjdeme k nim. A rodiče Davida? Ti nám přece zařizují už byt v ulici hned vedle nich. To přepychové hnízdečko nechtějí ani pronajímat. Prý peníze z pronájmu nepotřebují. Je mi jasné, že potají doufají, že se tam stejně nakonec nastěhujeme.

Katka

 

Reklama