Dobrý den. Do dnešního dne zazlívám rodičům že jsem jako dítě téměř nic nesměla. Jako důvod uváděli že jelikož bydlíme na vesnici tak mají strach mě pouštět samotnou do města, protože kvůli hodně věcí co jsem chtěla bych musela dojíždět právě tam.

Nedovolili mi chodit se učit hrát na nějaký hudební nástroj, i když sousedka která byla o rok mladší tam mohla a já ne. Nesměla jsem se učit jezdit na koni, abych prý se nezmrzačila. Nedovolili mi chodit do hasiče(což bylo jediné co na vesnici bylo) že prý tam chodí jen kluci a ty holky co tam jsou tak z pořádné rodiny prý asi nebudou.

Ani do výtvarné a hudební školy na učení zpěvu jsem nesmněla. I když učitelé rodiče vysloveně prosili, aby mě tam přihlásili že mám talent. Nejednu soutěž pěveckou jsem tenkrát vyhrála a umístila jsem se i na prvním místě v krajském kole výtvarné soutěže.

Dokonce mě nepustili ani na pionýrský tábor, kde aspoňj  jednou byl v té době snad každý. Vyvrcholilo to asi tím když jsem si v 18 letech donesla domů štěně o které jsem již dříve rodiče prosila, a oni mi řekli že buďto psa vrátím a nebo ať jdu z domu i sním.

Tak jsem teda odešla.

Nyní je mi 40, jsem momentálně bez práce a stále si říkám že kdyby mi tenkrát dovolili chodit třeba na zpěv nebo cokoli jiného možná jsem mohla být úplně někde jinde. Možná taky ne, ale kdo ví....

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Nesplněné dětské sny, to bylo téma na dnešek. Za chvíli se dozvíte, kdo si dnes odnese balíček plný čokolády.

Reklama