Rodina

Rodiče budou chtít dítě zachraňovat za každou cenu

Kdy ještě zachraňovat nedošené děti a v jakých případech říct, že tohle nezralé dítě  necháme zemřít? To je téma jen pro lékaře. Rodiče, pokud vidí i jen malou naději, zřejmě budou chtít dítě zachraňovat za každou cenu. A příroda je neyvzpytatelná. V některých zdánlivě beznadějných případech dojde k zázračným pokrokům a děťátko prospívá.

Já a moje osobní zkušenost - před více jak 30 léty se mi narodilo nedonošené děvčátko. Těhotenství probíhalo běžně, žádné problémy nebyly. Ovšem denně jsem dojížděla autobusem 3/4 hodiny do zaměstnání a pak, jako dozor investora jsem běhala po stavbách, skákala přes výkopy, občas mě převezli jinam třeba na traktoru. Termín porodu byl kolem 16. června. Nečekaně mi 29.dubna odtekla plodová voda. Vyděšená mladá holka jsem se dostala do porodnice.

Nepříjemně na mě působilo, když jsem ležela na lůžku a kolem mě byli tři lékaři a jedna sestra. Prohlíželi mě, dohadovali, se co se mnou - ale jenom mezi sebou, na mě vůbec nikdo nepromluvil. Skončili s poradou slovy „To už nikdo nezastaví, hoďte ji na porodní sál. Uvidíme jak to dopadne.“

Porod trval dlouho, kolem 20 hodin.  V noci 30.dubna se narodila dcera, vážila 1,85 kg. Vůbec jsem ji neviděla, okamžitě ji zabalili do speciální tašky a odvezli do Teplic, kde bylo oddělení pro nedonošence.

A já se zase dostala na oddělení porodnice. Mezi maminky, které měly větši štěstí.  Několikrát za den sestry přivezly na pokoj miminka, aby je maminky nakrmily a potěšily se. Já jsem týden prožívala ve smutku, obavách a v hledání viny, co to způsobilo, že mám nedonošené dítě. Můžu za to já? Všichni kolem se dívali soucitně a nikdo nevěděl, co mi vlastně má říct...

Po týdnu jsem odjela za dcerou do teplické nemocnice. Byla jsem moc nervózní. Po týdnu uvidím poprvé svoje dítě! Procházela jsem sálem, kde bylo umístěno asi 10 inkubátorů. Uvnitř maličké děti napojené na hadičky. Některé hubeňoučké a také měly i divnou barvu kůže. Plakala jsem. „Nebrečte“, říkala mi setra, která mě doprovázela. „Vaše holka je tady asi nejlepší“

Myslím, že to byla pravda. Byla sice v inkubátoru, ale večer už ten můj malý drobeček ležel v postýlce.
Další měsíc, než jsme mohly odjet domů, se týkal jenom toho, zdali mám dost mléka. To bylo taky stresující, protože pokud bych nemohla kojit, odjela bych domů a jen čekala. Říkám kojit, ale šlo o odstřikování, pak přesné měření, kolik vypila. Dodneška si pamatuju lahvičku s dudlíkem a na ní nápis Jena Glass.

Dcera dosáhla váhy 2,50 kila začátkem června a já šťastná s ní odjela domů. Ta doba, než byla schopná být jen v naší péči, byla velmi těžká na psychiku. Proto dnes podporuju pomoc pro matky, které neměly to štěstí a porodily děťátko dříve.

Zdravím. Bugy

Díky za hezký příspěvek, alespoň mají čtenářky srovnání.

   
11.10.2011 - Příběhy - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [2] Bugy [*]

    Nenapsala jsem, že moje dcera je skutečně v pořádku. Sama má už dvě dcery - moje vnučky, které měly porodní váhu pře 3 kila. Zaplať panbůh.

    superkarma: 1 11.10.2011, 16:27:54
  2. avatar
    [1] átéčko [*]

    Jsi dobrá a tvá "maličká" taky!Sml67

    superkarma: 0 11.10.2011, 15:40:23

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme