Reklama


Žena, která nevidí, a je zároveň matkou... Trpký osud? Ale ne, hlavně rodič, navíc se zkušeností, která má přesah.
 
Kateřina Gůrová se narodila s progresivní zrakovou vadou a v 16 letech přestala vidět. Po maturitě vystudovala vysokou školu – teologii. Tři roky studovala také psychologii, ovšem pro nedostatek času přestala. V současnosti dokončuje psychoterapeutický výcvik. Pracuje v občanském sdružení Okamžik jako odborná konzultantka a lektorka výcviku dobrovolníků. Poslední období se věnuje své dvouleté dceři, která, naštěstí, zrakovou vadu nemá. Právě její rodičovská zkušenost byla  hlavním tématem našeho rozhovoru.


Hned v úvodu mne zaujalo, že její manžel byl na mateřské a dnes čerpá rodičovskou dovolenou… Ale radši dám slovo přímo Kateřině Gůrové:

„Dohodli jsme se tak už na začátku. Manžel je programátorem a není pro něj potíž v určitém objemu práci zvládat i doma. Vlastně se u našeho dítěte střídáme tak půl na půl. Můj manžel je vidící, ne stoprocentně, to jeho omezení spočívá zhruba v tom, že nemůže mít řidičák. Že manžel neřídí auto, je vlastně plus, protože jsme fandové do železniční dopravy. Což nám umožňuje prožívat různá dobrodružství na českých drahách… Manžel je doma, aby byl k dispozici, kdyby bylo potřeba jet k lékaři, nebo teď jsou pro dceru hodně aktuální procházky a hřiště, různé ty věci, které se bez zraku a bez asistence špatně dělají. Manžel zastává tuto stránku a standardní domácí aktivity zastávám zase já, to zase on má čas na práci. Toto vyvážení se zraku týká, ale věřím, že i pro vidící manželský pár to může být inspirace.“

Mluví jasně a dost spisovně, napadlo mne. A taky epicky. Musím se vklínit s otázkou. Moc inspirace jsem zrovna neměl, zůstal jsem v prvním plánu: „Jaké to je, být mámou a nevidět?“ 
„Já bych z té své dvouleté zkušenosti vypíchla hlavně to, že je to pro mě náročné na soustředěnost a výdej energie. Myslím si, že u nevidomého člověka se víc projeví, že se třeba nevyspal a že se na dítě a činnosti s ním pak těžko koncentruje. Což vidící člověk zrakem asi dožene. Vidící maminka, když je unavená nebo zničená, tak jen sedí a dívá se na dítě, co dělá, nemá zrovna sílu si s ním hrát nebo blbnout, ale základní kontrolu nad ním má. Zatímco nevidomá matka potřebuje k tomu, aby dítě ukontrolovala nebo ho zabavila, mnohem víc energie. Teď už to začíná být lepší -  v druhém roce života naší holčičky -  ale kdykoli jsem s ní trávila čas sama, tak jsem jí musela věnovat sto procent své pozornosti...“

To je něco, říkám si v duchu, kdy já se svým dětem věnoval na sto procent? A nahlas říkám: „Říkáte „čistě jsem se věnovala dítěti", z toho přece má dítě užitek…“
„Věřím, že to tak je. Nedovedu si představit nevidomou mámu, která by žehlila, prala, vařila a do toho jí někde lezlo desetiměsíční dítě. Pro nás je ta investice spíš větší. Je fajn pro dítě, že se mu někdo takhle stoprocentně věnuje… Teď, když jsou dceři už dva roky, tak se pomalu dokáže zabavit sama, takže teď je situace lepší. Když si chvíli hraje, tak začnu něco dělat a domácnost už není tak zanedbaná (smích).“

Snažím se být vtipný: „Myslím, že zanedbaná domácnost dítě až tak netrápí.“ A držím linii: „Jak jste pracovala s tím rozdílem, že vaše dítě vidí, a Vy ne?“
„Já jsem měla trochu strach, jak jsem byla nabitá informacemi ze studia.  To je hrůza, co já vlastně budu dělat. Já se na ni sice můžu usmívat, ale komunikace pohledy nemůže fungovat úplně. Myslím, že stačilo, že jsem na ni naladěná a že ji mám ráda. Samozřejmě jsem se musela hlídat, když se nad ní nakláním a usmívám se, abych zhruba odhadla vzdálenost, v jaké může můj obličej vidět. Naštěstí jsem se tím nenechala vystresovat. Hodně nám pomohlo, že jsem dlouho kojila, do dvou let. I přesto, že tatínek je silně vnímán jako já – u nás to není tak, že maminka je preferovaná, jsme oba nastejno – i přesto, že táta s ní dělá ty zajímavý činnosti, prolejzačky a tak, neztrácela jsem důležitost v té blízkosti. Byly jsme tím kojením intimně spojeny docela dlouho."

Možná je to ideální genderový pár, půl na půl, mudruju si. A zase poslouchám.     
„Pak mne napadá, že obtížnější je zraková stimulace od roku výš, to znamená knížky, čtení, obrázky, malování a tak. Mezi nevidomými existují finty, jak si leporela označit braillovým písmem nebo reliéfním fixem obtáhnout obrysy. Já jsem to sama nezkoušela, mně to přišlo jako plivnutí do moře. Když má člověk hodně knížek, my jich máme čím dál tím víc, stejně nemám čas si ty obrázky takhle označovat, stejně jsou často složité. Spíš jsem se ty říkadla, nebo co v těch knížkách bylo, snažila učit. Nebo jsme uspávali s manželem oba společně, jak on četl, tak já se vlastně učila.“

Poslouchám už napůl, obtěžuje mne jedna myšlenka. Tak s ní jdu ven: „Rád bych si něco ověřil… Mám takovou zkušenost, že když s někým vedu důležitější hovor po telefonu, musím se zaprvé hodně koncentrovat a za druhé hodně se do toho, s kým mluvím, vcítit. Tak mne napadá, že Vy jste vlastně nucena se vcítit do svého dítěte…“
„Určitě. Protože asi jiná cesta pro nevidomého ani není, aby neztratil kontakt s potřebami, které to dítě má, všeho si prostě všimnout nemůžeme…“

Navazuji na poslední slovo: „Jak sdělujete své dceři, že něco dělat nemůžete, že spíš tatínek?“
„Snažím se jít až na tu hranici, kde opravdu už nemůžu. Když mi řekne: „Namaluj mi kočičku,“ tak ji namaluju, což se mi i daří – v některých jednoduchých obrázcích jsem si jistá. Ale když přinese sešit a řekne: Namaluj mi trpaslíka," tak to opravdu nezvládnu (smích) a řeknu, že trpaslíka neumím, že jí ho namaluje tatínek. Myslím si, že zatím je brzo poukazovat na to, proč některý věci neumím. Určitě nás to čeká, ale nějak se toho nebojím, budu se snažit vysvětlit, jak je to s očima, ale teď se to snažím nekomplikovat. My tedy máme štěstí, že začala poměrně brzy mluvit, mluví pěkně, a to je obrovská výhoda, myslím pro nevidomého, když dítě začne v roce mluvit a teď, ve dvou letech, už říká věty i souvětí. Úplně v pohodě se s ní domluvím…

„Ty brďo!“ uklouzne mi. Bleskne i myšlenka: rychlý vývoj řeči je zde nejen jenom kompenzací, ale i předností. Mnozí vidoucí rodiče by mohli závidět… Ale záhy jsem posazen zpátky na zem…
„Tak samozřejmě, ne všechny slova zná, takže když koukáme třeba na ulici, co se děje, o ona něco neví, já jí musím říct, že to nevím, že se musíme zeptat táty nebo tak.“

Napadá mne a říkám nahlas: „Vlastně se chováte autenticky…“
„Snažím se, protože to nemá asi smysl chovat se jinak...“

Zde se náš hovor stočí úplně jiným směrem – na možnost a dostupnost asistence. K.Gůrová mi líčí, že v intervalu jednou za dva týdny k nim domů přichází jedna ze tří dobrovolnic a občas i placená asistentka, všechny hlavně „zprostředkovávají oči“. Nárok na asistenci však nevidomí rodiče dosud neměli a ani mít nebudou. Pravda, nový zákon o sociálních službách, který začne platit v roce 2007, zakotvuje, že lidé se sníženou schopností dostanou „peníze navíc“. Jenže tyto peníze jsou přiznány paušálně všem postiženým (rodičovská role zde nehraje žádnou roli) a navíc není stanovena částka, která by byla alokována výhradně na asistenci.

Potom se vracíme k autenticitě, po otázce: „Jaký úkol mají podle vás před sebou rodiče, kteří nevidí a chtějí mít dítě?“
„Já si teď tvořím obrázek o tom, co bych sdělovala obecně lidem, kteří se chystají mít děti, třeba nevidomým. Napadá mne stavět výchovu nebo vztah dítěte mnohem víc nebo mnohem důsledněji na důvěře. Samozřejmě je asi vždycky dobře, když to tak je, ale pro nás, nevidomé, by to asi mohla být ještě silnější výzva. Já si myslím, že když to tak není, tak to vidící dítě brzy zjistí, že v určitém smyslu má převahu. Boj o to, co si jeden před tím druhým dokáže – jestli rodič svou autoritou nebo dítě tím, že narozdíl ode mne vidí – ten je moc nepříjemný. Do toho mocenského boje bych se rozhodně nechtěla dostat. Byl by to boj, který nemá vítěze.  Autorita nevidomého rodiče by neměla být postavena tolik na síle a sankcích, ale spíš na dohodě nebo na tom naučit se navzájem si věřit. Taky jde o to, aby rodič neodnaučil říkat dítě pravdu. Protože pro dítě je velice snadné nás obelstít, obelhat, udělat něco, čeho si nevšimneme, co je zakázané. Zdá se mi dobré vést dítě k tomu, aby vždycky říkalo pravdu, abych se mohla spolehnout, že ji uslyším.“

Jsem z toho paf. A pokouším se něco vyjádřit: „Vy jste mi vlastně řekla něco, co je výzvou i pro rodiče, kteří vidí.“
„Já nejsem žádnej svatoušek. Jako vidící bych… Člověk ty nervy někdy nemá… Věřím, že bych do toho mocenského stylu sklouzávala častěji, kdybych viděla.“

Snažím se zobecnit „To je silná inspirace, co říkáte, vlastně je to jiné pojetí autority…“
„Já mám zkušenost, když jsme učili naše dítě, naši Dorotku na nočníček, takže jsem si pak musela dávat pozor – i když ona je šikovná. Když se občas stalo, že tu hromádku udělala jinde a já věděla, že už to umí a dělá to jinde z nepozornosti, tak jsem se snažila to znova vysvětlovat a spíš chválit to, když je to správně. Jakmile ji potrestám nebo zareaguju neadekvátně, tak je to mínus pro mne, protože já se to příště nemusím dozvědět. Takhle mi ona sama umožňuje ji kontrolovat ji samotnou.“

Rozhovor se pak pomalu uzavíral. Probrali jsme při něm ještě nabídku  sdružení Okamžik: osobní asistence, semináře pro veřejnost, akce pro školy a ovšem i  poradenství pro otázky samostatného života nevidomých, v němž se Mgr. Kateřina Gůrová angažuje a jež hodlá Okamžik dále rozvíjet.

Užitečné informace, ano. Ale při odchodu jsem myslel hlavně na to, že všichni rodiče dříve či později nad svými dětmi ztrácejí zrakovou kontrolu. Vzpomněl jsem si na jednoho rodiče, který po své pubertální dceři vyžaduje, aby mu po návratu domů ze školy napsala sms; spekuloval jsem, jak asi dceru vedl v jejím útlém věku. Pak jsem si ale představil svoji rodičovskou praxi… a pár hodin ji v sobě revidoval. Když jsem se večer doma podíval na webové stránky Okamžiku, došlo mi, že jsem se načas stal jeho klientem. Slogan organizace totiž zní: Okamžik, sdružení pro podporu nejen nevidomých.


Autor je redaktorem gitY
Zdroj: tisková a informační agentura Gita,
www.ta-gita.cz



Žena-in si loni povídala s Jiřinou Holeňovou, nevidomou sympatickou mladou dámou, překladatelkou nizozemštiny, taktéž členkou Občanského sdružení Okamžik a knihovnicí v jedné osobě.  Rozhovor je ZDE.