Rodina

Rodič jako vzor, nebo kamarád?

kidNa jednu stranu dnes lidé kroutí hlavou nad následky liberální výchovy a „spratkovitostí“ některých dětí, na druhou stranu se diskutuje o zákonech zakazujících dětské tresty typu poplácání po zadečku. Jako mnoho věcí po sametové revoluci, i výchova dětí v Česku se mění. Původní přehnaná přísnost postupně povoluje a rodiče se snaží vychovávat své potomky s mnohem větším množstvím tolerance a lásky. Mnozí se nechávají inspirovat na západ od našich hranic. Liberální výchova se však také může lehce vymknout kontrole. Nic vám přitom nezaručí, že vás děti budou mít radši nebo že s vámi budou chtít trávit více času.

Přechod od přísné rakousko-uherské výchovy k liberální západoevropské a jeho dopad na rodinné vztahy je jedním z témat, kterým se spolu s psycholožkou Ivetou Šrámkovou věnuje tradiční česká značka Zlaté. Zařadila jej do projektu Zlaté chvíle, jehož cílem je zamyslet se nad tím, jakým způsobem trávíme čas s našimi blízkými a jak se tyto společné chvíle mění v moderní hektické době. I vy se můžete podělit o svoje názory a příběhy na toto téma na www.facebook.com/MojeZlate.

Tradiční fungování v našich rodinách bylo dlouho jako vystřižené z meziválečných filmových skvostů naší kinematografie, kde valná většina rodičů vystupovala značně autoritativně. Vztah mezi rodiči a dětmi v podstatě sestával z příkazů, zákazů, poslouchání a plnění úkolů. Není pochyb o tom, že rodiče byli pevným vzorem svým dětem. Ty k nim vzhlížely a cítily k nim patřičný respekt. Zároveň se však časem prokázalo, že přílišné tresty srážejí dětem sebevědomí a navozují pocity méněcennosti.

„Někdy se podívám na moji mamku a až mi trochu zamrzí, jak moc jí schází sebevědomí. Jako když nám nedělní oběd servíruje dopředu s tím, že se jí to nějak nepovedlo. Když pak vidím dědu, který ji doma vedl pevnou rukou a dodnes je jí schopen vynadat, že jsou jeho brambory moc horké, vím, kde to pramení. Já bych si v takové situaci zaťukala na čelo nebo řekla svému otci, že si příště může uvařit sám,“ říká 25letá Petra z Rokycan u Plzně.

Ještě před 20 lety se jevila výchova dětí v běžné české rodině jako vysoce autoritativní. Mnozí rodiče, kteří byli takto vychováváni, se zapřisáhli, že oni na své děti křičet nebudou, nebudou jim ani přikazovat, ani je trestat. Zanedlouho se však přistihnou, že se k vlastním dětem chovají úplně stejně jako jejich rodiče kdysi k nim. Někdy ovšem reagují zcela opačně a přísnost nahradí totálním protipólem - volnou výchovou bez pravidel. Myslí si, že děti je tak budou mít víc rády.

Nějaká pravidla jsme doma měli, avšak většina rozhodnutí byla od malička na mně,“ vzpomíná 28letá Veronika z Opavy a pokračuje: „Až mi někdy napadlo, jestli našim na mně vůbec záleží. Vybrala jsem si sama koníčky, gymnázium, cizí jazyky i budoucí povolání. Vím, že jsem teď maximálně samostatná, ale jako malé mi chybělo trochu více podpory ze strany rodičů. Ani dnes si s rodiči nejsme příliš blízcí.“

Hodně záleží na povaze dítěte, je ale pravděpodobné, že pokud nevidí vzory ve svých rodičích, začne je hledat jinde. Třeba v partě kamarádů. A náležitě s nimi začne trávit také většinu volného času. Případně se z něho může stát spíše tápající individuum, které hledá samo sebe, než sebevědomá osobnost. Dítě pak nebude mít jasno ani ve svých citech k rodině.

moje zlaté„Velmi často se v poradně stýkáme s problémem nevymezení hranic,“ říká MUDr. Iveta Šrámková, psycholožka Centra pedagogicko-psychologického poradenství a prevence v Malackách. „Přijde malý tyran, který neví, jak se má chovat. Babička tam funguje jako hlavní člen, je to obrovská rodina, kde existuje jen chaos. Proto je také dítě chaotické a chová se tak.“

Přitom podpora sebevědomí a nezávislosti dětí je jedním z hlavních argumentů zastánců volné výchovy. Je však nutné najít hranici mezi snahou dát dítěti prostor k seberealizaci nebo brát v potaz jeho názory a úplnou volností. Na tu malé dítě ani nemusí být připravené.

„Jestli mému dítěti nezachutná brokolice ani potom, co ji třikrát vyzkouší, nebudu ho nutit. Stejně tak ať si klidně vybere, jestli chce zrovna nosit tričko s krtečkem, anebo kačerem. Když ale vidím cizí děti, jak leží v obchodě na zemi, křičí na celé kolo a kopou kolem sebe, nemyslím si, že svým rodičům, co stojí opodál a čekají, až se děti uklidní, vyjadřují vděk a lásku za volný styl výchovy,“ stojí si za svým názorem Karin z Pardubic.

V útlém věku je jistě důležité budování autority rodiče, ale časem, když dítě povyroste a je na to připravené, je možné postupně přecházet na roli kamaráda a rovnocenného partnera. Děti dnes dospívají mnohem dříve, než tomu bylo před 20 lety. A je potřeba s tím počítat.

Michaela z Nepomuku popisuje svůj vztah s maminkou: „Jsme spíše již kamarádky než dcera s matkou. I když naši zrovna procházejí určitou manželskou krizí, mamka ví, že se na mě může kdykoli obrátit, a já to mám stejně tak. Nikdy by mi nenapadlo se stydět, že jdeme spolu nakupovat nebo třeba do kina. Asi jsem si touhle pubertální fází prošla rychleji než jiní, ale myslím, že je to hlavně tím, že jsem vždycky mohla za mamkou s čímkoli přijít a zeptat se na radu.“

Některé české rodiny považují liberální výchovu za něco, co by z jejich dětí udělalo v očích veřejnosti pouze nevychované spratky, a tak se jí docela bojí a raději se jí zcela vyhýbají. Jiné zase přičichly k volnějšímu přístupu a dávají dětem větší svobodu, až by se dalo říci, že si mohou dělat, co chtějí. Každé dítě je však jiné a největší chybou by bylo naházet všechny do stejného neposlušného pytle a snažit se získat jejich lásku ověřenými metodami.

„Říká se, že na rodičovství není nikdo dopředu připravený,“ zamýšlí se nad problémem výchovných postupů MUDr. Iveta Šrámková. „Každé dítě je jiné. Můžeme ho přirovnat k nákupnímu vozíku. Jeden jede lehce, bez problému se mu otáčejí kolečka, nechá se řídit, vést. Stává se nám však, že přijdeme do obchodu a už před vchodem se na nás mračí nepřátelský vozík. Kolečka se mu zadrhávají, soustavně naráží do regálů, shazuje věci stojící v cestě. Máme obrovské problémy s jeho ovládáním a řízením. Rodiče nesmí zapomínat na svoji kompetenci a musí mít odvahu vystupovat vůči dítěti jako zkušenější a zralejší.“

Navzdory tomu lze jedno řešení dopředu doporučit. Chcete-li ze svého dítěte vychovat silnou osobnost, mějte ho rádi. Zní to prostě, až naivně, ale je tomu tak. Děti potřebují citové zázemí, bezpečí a intimitu. Dobrý domov je pro ně jedna z podmínek šťastného dětství a je také nejlepším základem pro formování osobnosti dítěte. Dopřávejte dětem společné zlaté okamžiky, které si budou dlouho pamatovat, a věřte, že jich pak nebudou mít nikdy dost.

   
06.01.2012 - Rodina - autor: (red)

Komentáře:

  1. [16] babočka12 [*]

    pinokio — #14 Úplně souhlasím s vaším příspěvkem.Mám sice mladší děti 5,5 a 9.Ale také to tak u nás fungujeSml16.Jen doufám,že nám to vydrží i v období puberty.Sml16

    superkarma: 0 10.02.2012, 21:43:01
  2. [15] pinokio [*]

    Rikina — #10 Někdy je fakt těžké.Ale myslím si,že především musím být matka.

    superkarma: 0 02.02.2012, 10:20:20
  3. [14] pinokio [*]

    Moje dcera musí dodržovat určitá pravidla bez reptání.Má pravidelný režim,ví,že si musí čistit zuby,obědvat společně s ostatními,vymezený čas na PC,v kolik hodin se učit apod.Potom jsou věci,kde má volnost-co si vezme na sebe,domlouváme se na tom,co budeme vařit,v obchodě si sama vybírá oblečení,do jakých kroužků chce chodit apod.

    Mám štěstí,protože si chce se mnou vykládat o všem a říká mi i co jí trápí.Já to tak neměla,naši na mě neměli čas a já jsem se jim nesvěřovala.Proto jsem ráda,když za mnou přijde a řekne mi,co ji trápí nebo z čeho má radost.Doufám,že ji to vydrží i přes pubertu/má deset/.

    1. na komentář reaguje Juričková — #16
    superkarma: 0 02.02.2012, 10:17:50
  4. avatar
    [13] gaba23 [*]

    Své malé děti vychovávám jinak, než jak rodiče vychovávaly mě. Vyrůstala jsem jako kůl v plotě. Byli jsme tři, rodiče věčně v práciSml15. Jít si za nima pro radu? Nemožné. Veškerý volný čas vyplňovaly hádkami.

    Svým dětem se snažíme vytvořit domov......místo, kde se cítí milováni a v bezpečí.

    superkarma: 0 02.02.2012, 08:09:50
  5. avatar
    [12] Kuře [*]

    pajda — #7 Lízátko používám taky. V prvním ročníku VŠ není účinnější prostředek, jak si ochočit studenty, než nechat je soutěžit o lízátko... A to s Ferdou, to je zvlášť ceněné!

    A tihle "dospělí", jsou neuvěřitelně vděční za jakýkoliv rozhovor na téma "a chovej se tam tak a tak". Kolikrát z domu nemají ani základní představu, jak se chovat a přitom jsou to děcka, kterým to stačí říct jednou a pak už jsou v pohodě.

    superkarma: 1 08.01.2012, 16:15:12
  6. [11] libuno [*]

    Každý z nás byl vychováván, dnes už vychovává svá dítka. Také pamatuji dobu, kdy jsem "jen musela". Ať už jako malá holka, posléze do svých 23 let coby studentka. Dnes už je mým dětem také více než dvacet. Snažila jsem se některým věcem vyvarovat. Moje maminka vše řešila fackou, výpraskem. Nikdy si nepamatuji třeba domluvu, přesvědčování, vysvětlování. Někdy i ten výchovný "na hyždě" smysl má. Cukr a bič, mantinely, které by měly existovat. Slušnost - dobrý den, nashledanou, prosím, děkuji - to není takový problém v žádné rodině. Vím, že se vytrácí. Možná, že i jen toto by mělo fungovat. Někdy je mi smutno, že se SLUŠNOST vytrácí i v rodině.

    superkarma: 0 08.01.2012, 00:04:23
  7. [10] Rikina [*]

    risina — #9 souhlas. Rodič může být - chvilkama - i tak trošku jako kamarád, ale ta rodičovská pozice, respekt a autorita by měly převažovat, mělo by být jasno, že kamarád je jaksi kvalitativně odlišný vztah než rodič a dítě... ale já zvorala, co se dalo, jako rodič, i jako dítko svých rodičů Sml15 v praxi je to holt podstatně těžší, než co se načte z chytrých knih nebo dozví od vzdělaných lidí...Sml80

    1. na komentář reaguje pinokio — #15
    superkarma: 0 07.01.2012, 21:25:34
  8. avatar
    [9] risina [*]

    cilani — #3 Kamarád může být vzorem, ale rodič není kamarád. Líbil s emi bonot jednoho psychologa, když mu matk a14leté slečny řekla "ale já jí nemůžu nic zakazovat, jsme jako kamarádky," a on jí řekl - "proč děláte ze své dcery sirotka? kamarádek může mít spoustu, ale mámu má jen jednu." I rodič, který vychovává liberálně, má být autorita.

    1. na komentář reaguje Rikina — #10
    superkarma: 2 07.01.2012, 20:56:31
  9. avatar
    [8] risina [*]

    pajda — #7 Taky mám pocit, že před 20lety byly děti dospělejší, samostatnější a zralejší. A to maturovali v 18, protože vycházeli z 8. třídy a míň jich mělo odklad školní docházky. Dnes maturují v 19-20 a jsou mnohem závislejší na rodičích, než tomu bylo dřív...

    superkarma: 0 07.01.2012, 19:55:25
  10. avatar
    [7] pajda [*]

    A když teda ty děti rychleji dospívají, tak kde se sakra berou ty tisíce děcek na středních školách, které nejsou naprosto dospělé a chtějí po nás jediné :"Paní učitelko, zařiďte, ať se o mě máma stará!!!" Ještě před 20 lety, když jsem začínala, seděli ve třídách sebevědomí lidé, kteří věděli, jak se chovat, co je v pořádku a co ne a uměli většinu situací řešit s nadhledem. Dneska tam sedí uzlíčky nervů, které naprosto netuší, co a jak a "pro jistotu" napadají všechny a všechno kolem sebe, aby náhodou nedostali po tlapkách. Jasně, že jednat s někým, kdo věděl, co chce, bylo těžší, ale pořád to bylo jednání na dospělé úrovni - což dneska nepadá v úvahu. Nejúčinější výchovný prostředek v prvném ročníku SŠ je - lízátko! Úplně obyčejné lízátko za dvě kačky, rozdávané jako odměna...

    V naprosté většině případů, kdy děcko kope kolem sebe a dělá ptákoviny zjistíme, že rodina přešla na "liberální výchovu" - přesněji - že rodiče se prostě nestarají, kde dítě je a co dělá, hlavně aby "nedělalo ostudu". Jak to ale má zařídit, to už mu neřeknou a o nějakém nastavení hranic nemůže být vůbec řeč...poradny tohle neřeší a neřešily nikdy, pod ty to totiž nepatří a orgány sociální péče řeší až beznajděné případy týrání a totální asocializace, popřípadě - jde-li o plnoletého - tak neřeší nic.

    1. na komentář reaguje risina — #8
    2. na komentář reaguje Kuře — #12
    superkarma: 0 07.01.2012, 09:11:48
  11. avatar
    [6] femme [*]

    vztah rodič-dítě by měl mít své pevné mantinely Sml22 aby mě kamarádka-dcera poslala do pr....e, jak to běžně dělá dcera mé kámošky Sml31 to teda opravdu ne Sml68

    superkarma: 1 06.01.2012, 19:30:16
  12. avatar
    [5] maje [*]

    můj otec byl hodně přísný a já se zařekla, že nikdy nebudu tak moc přísná. nicméně občas mi nervy bouchnou a já zařvu. na zadek jako dítě dcera taky dostala. ale pořád se snažím, aby ke mně mohla kdykoli přijít a svěřit se.  a nebudu hned nadávat a poučovat, jako moje mamina (aspoň doufám)

    superkarma: 0 06.01.2012, 13:10:14
  13. avatar
    [4] átéčko [*]

    cilani — #3 Nemáš vlastní dítě, ale názor máš správný!

    superkarma: 0 06.01.2012, 13:00:44
  14. [3] cilani [*]

    I kamarád může být dítěti vzorem, ne? Tím myslím, že rodič může k dítěti přistupovat s jasnými pravidly a přesto být kamarádem. Nemám ale vlastní dítě, tak se mi to mluvi..

    1. na komentář reaguje átéčko — #4
    2. na komentář reaguje risina — #9
    superkarma: 1 06.01.2012, 12:58:41
  15. avatar
    [2] átéčko [*]

     Vztah mezi rodiči a dětmi v podstatě sestával z příkazů, zákazů, poslouchání a plnění úkolů. Není pochyb o tom, že rodiče byli pevným vzorem svým dětem. Ty k nim vzhlížely a cítily k nim patřičný respekt. 

    První věta byla v mém životě pravdivá. Ale ty další ne. necítím k rodičům za takovou výchovu lásku. Chovám k nim hlavně soucit.

    superkarma: 0 06.01.2012, 12:03:30
  16. avatar
    [1] honzik101 [*]

    děti potřebují hodně lásky,hodně lásky a  hodně lásky, ale musí mít k rodičům nějakou úctu, tak s tím kamarádstvím přiměřeně

    superkarma: 0 06.01.2012, 11:13:10

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení

Náš tip

Doporučujeme