kidNa jednu stranu dnes lidé kroutí hlavou nad následky liberální výchovy a „spratkovitostí“ některých dětí, na druhou stranu se diskutuje o zákonech zakazujících dětské tresty typu poplácání po zadečku. Jako mnoho věcí po sametové revoluci, i výchova dětí v Česku se mění. Původní přehnaná přísnost postupně povoluje a rodiče se snaží vychovávat své potomky s mnohem větším množstvím tolerance a lásky. Mnozí se nechávají inspirovat na západ od našich hranic. Liberální výchova se však také může lehce vymknout kontrole. Nic vám přitom nezaručí, že vás děti budou mít radši nebo že s vámi budou chtít trávit více času.

Přechod od přísné rakousko-uherské výchovy k liberální západoevropské a jeho dopad na rodinné vztahy je jedním z témat, kterým se spolu s psycholožkou Ivetou Šrámkovou věnuje tradiční česká značka Zlaté. Zařadila jej do projektu Zlaté chvíle, jehož cílem je zamyslet se nad tím, jakým způsobem trávíme čas s našimi blízkými a jak se tyto společné chvíle mění v moderní hektické době. I vy se můžete podělit o svoje názory a příběhy na toto téma na www.facebook.com/MojeZlate.

Tradiční fungování v našich rodinách bylo dlouho jako vystřižené z meziválečných filmových skvostů naší kinematografie, kde valná většina rodičů vystupovala značně autoritativně. Vztah mezi rodiči a dětmi v podstatě sestával z příkazů, zákazů, poslouchání a plnění úkolů. Není pochyb o tom, že rodiče byli pevným vzorem svým dětem. Ty k nim vzhlížely a cítily k nim patřičný respekt. Zároveň se však časem prokázalo, že přílišné tresty srážejí dětem sebevědomí a navozují pocity méněcennosti.

„Někdy se podívám na moji mamku a až mi trochu zamrzí, jak moc jí schází sebevědomí. Jako když nám nedělní oběd servíruje dopředu s tím, že se jí to nějak nepovedlo. Když pak vidím dědu, který ji doma vedl pevnou rukou a dodnes je jí schopen vynadat, že jsou jeho brambory moc horké, vím, kde to pramení. Já bych si v takové situaci zaťukala na čelo nebo řekla svému otci, že si příště může uvařit sám,“ říká 25letá Petra z Rokycan u Plzně.

Ještě před 20 lety se jevila výchova dětí v běžné české rodině jako vysoce autoritativní. Mnozí rodiče, kteří byli takto vychováváni, se zapřisáhli, že oni na své děti křičet nebudou, nebudou jim ani přikazovat, ani je trestat. Zanedlouho se však přistihnou, že se k vlastním dětem chovají úplně stejně jako jejich rodiče kdysi k nim. Někdy ovšem reagují zcela opačně a přísnost nahradí totálním protipólem - volnou výchovou bez pravidel. Myslí si, že děti je tak budou mít víc rády.

Nějaká pravidla jsme doma měli, avšak většina rozhodnutí byla od malička na mně,“ vzpomíná 28letá Veronika z Opavy a pokračuje: „Až mi někdy napadlo, jestli našim na mně vůbec záleží. Vybrala jsem si sama koníčky, gymnázium, cizí jazyky i budoucí povolání. Vím, že jsem teď maximálně samostatná, ale jako malé mi chybělo trochu více podpory ze strany rodičů. Ani dnes si s rodiči nejsme příliš blízcí.“

Hodně záleží na povaze dítěte, je ale pravděpodobné, že pokud nevidí vzory ve svých rodičích, začne je hledat jinde. Třeba v partě kamarádů. A náležitě s nimi začne trávit také většinu volného času. Případně se z něho může stát spíše tápající individuum, které hledá samo sebe, než sebevědomá osobnost. Dítě pak nebude mít jasno ani ve svých citech k rodině.

moje zlaté„Velmi často se v poradně stýkáme s problémem nevymezení hranic,“ říká MUDr. Iveta Šrámková, psycholožka Centra pedagogicko-psychologického poradenství a prevence v Malackách. „Přijde malý tyran, který neví, jak se má chovat. Babička tam funguje jako hlavní člen, je to obrovská rodina, kde existuje jen chaos. Proto je také dítě chaotické a chová se tak.“

Přitom podpora sebevědomí a nezávislosti dětí je jedním z hlavních argumentů zastánců volné výchovy. Je však nutné najít hranici mezi snahou dát dítěti prostor k seberealizaci nebo brát v potaz jeho názory a úplnou volností. Na tu malé dítě ani nemusí být připravené.

„Jestli mému dítěti nezachutná brokolice ani potom, co ji třikrát vyzkouší, nebudu ho nutit. Stejně tak ať si klidně vybere, jestli chce zrovna nosit tričko s krtečkem, anebo kačerem. Když ale vidím cizí děti, jak leží v obchodě na zemi, křičí na celé kolo a kopou kolem sebe, nemyslím si, že svým rodičům, co stojí opodál a čekají, až se děti uklidní, vyjadřují vděk a lásku za volný styl výchovy,“ stojí si za svým názorem Karin z Pardubic.

V útlém věku je jistě důležité budování autority rodiče, ale časem, když dítě povyroste a je na to připravené, je možné postupně přecházet na roli kamaráda a rovnocenného partnera. Děti dnes dospívají mnohem dříve, než tomu bylo před 20 lety. A je potřeba s tím počítat.

Michaela z Nepomuku popisuje svůj vztah s maminkou: „Jsme spíše již kamarádky než dcera s matkou. I když naši zrovna procházejí určitou manželskou krizí, mamka ví, že se na mě může kdykoli obrátit, a já to mám stejně tak. Nikdy by mi nenapadlo se stydět, že jdeme spolu nakupovat nebo třeba do kina. Asi jsem si touhle pubertální fází prošla rychleji než jiní, ale myslím, že je to hlavně tím, že jsem vždycky mohla za mamkou s čímkoli přijít a zeptat se na radu.“

Některé české rodiny považují liberální výchovu za něco, co by z jejich dětí udělalo v očích veřejnosti pouze nevychované spratky, a tak se jí docela bojí a raději se jí zcela vyhýbají. Jiné zase přičichly k volnějšímu přístupu a dávají dětem větší svobodu, až by se dalo říci, že si mohou dělat, co chtějí. Každé dítě je však jiné a největší chybou by bylo naházet všechny do stejného neposlušného pytle a snažit se získat jejich lásku ověřenými metodami.

„Říká se, že na rodičovství není nikdo dopředu připravený,“ zamýšlí se nad problémem výchovných postupů MUDr. Iveta Šrámková. „Každé dítě je jiné. Můžeme ho přirovnat k nákupnímu vozíku. Jeden jede lehce, bez problému se mu otáčejí kolečka, nechá se řídit, vést. Stává se nám však, že přijdeme do obchodu a už před vchodem se na nás mračí nepřátelský vozík. Kolečka se mu zadrhávají, soustavně naráží do regálů, shazuje věci stojící v cestě. Máme obrovské problémy s jeho ovládáním a řízením. Rodiče nesmí zapomínat na svoji kompetenci a musí mít odvahu vystupovat vůči dítěti jako zkušenější a zralejší.“

Navzdory tomu lze jedno řešení dopředu doporučit. Chcete-li ze svého dítěte vychovat silnou osobnost, mějte ho rádi. Zní to prostě, až naivně, ale je tomu tak. Děti potřebují citové zázemí, bezpečí a intimitu. Dobrý domov je pro ně jedna z podmínek šťastného dětství a je také nejlepším základem pro formování osobnosti dítěte. Dopřávejte dětem společné zlaté okamžiky, které si budou dlouho pamatovat, a věřte, že jich pak nebudou mít nikdy dost.

Reklama