Agáta (36): Bojím se, aby se to nestalo i mně
Řídila jsem dnes a denně, aniž bych nad tím nějak přemýšlela. Byla to pro mě naprosto běžná věc. Jenže před dvěma roky se to ve mně zlomilo. Nebylo to z ničeho nic. Do detailu si pamatuji ten okamžik, kdy se mi rozklepaly nohy i ruce, a já nemohla jet dál. Manžel musel odejít z práce a vyzvednout mě. Ten den jsem totiž byla svědkyní ošklivé autonehody. Přišla při ní o život celá rodina, včetně dvou malých dětí. Ti lidé jeli dvě auta přede mnou, takže jsem všechno viděla! Na křižovatce jim nedal přednost nějaký idiot, který vyvázl skoro bez zranění. Nakonec vyšlo najevo, že byl opilý. Od té doby neřídím. Doteď kdykoli lezu do auta jen jako spolujezdkyně, mám to před očima. Mám strach, že by se něco podobného mohlo stát i mně.

Svatava (52): Co kdyby to příště bylo dítě?!
Na stará kolena jsem si udělala řidičák. Hlavně kvůli práci, do které bylo třeba dojíždět. Pomalu jsem se učila zvládat sama ten cvrkot na silnici, a když už to vypadalo nadějně, přejela jsem psa! Bylo to sice jen u nás v ulici, takže v malé rychlosti, ale už mu nebylo pomoci. Všichni tvrdí, že za to nemůžu, prostě mi tam vběhl. Prý s tím nešlo nic dělat. Ale mě to tak sebralo, že jsem si řekla dost! Co kdyby to příště bylo třeba dítě? To bych neunesla. Prostě nejsem dost dobrý řidič na to, abych neohrožovala své okolí. Tak to alespoň vidím já!

Eva (39): Kvůli autu jsem odmítla i práci
Řidičák jsem si udělala hned v sedmnácti, ale od té doby jsem za volantem neseděla. Hlavně proto, že jsem neměla své vlastní auto, prostě nebylo potřeba. Jenže postupem času jsem řídit zapomněla, tedy aspoň si to myslím, a nemůžu k tomu už navíc najít odvahu. I když mě manžel stále přemlouvá, ať to alespoň zkusím. Přijde mi, že se všechno zrychlilo a v ulicích je mnohem víc aut, na to bych neměla! Dokonce jsem už kvůli tomuhle svému hendikepu musela odmítnout zajímavou práci. Jakmile zaznělo „služební auto“, bylo vymalováno.

Klára (29): Bojím se o děti
Nikdy jsem nebyla bůhvíjak odvážná a schopná řidička. V autě mě vždy přepadla nejistota a občas pro mě byla jízda pořádné trauma. No a tak, když se narodila dcera, putovaly klíčky od auta na věšák. Nikdy bych neriskovala jejich zdraví, nedej bože život.

Anna (26): Od řízení mě vyhnal táta
Za moje neřízení může můj otec. Jakmile jsem měla řidičák v kapse, uprosila jsem ho, abych mohla naši rodinu odvézt na návštěvu k babičce. Ač nerad, pod nátlakem mamky souhlasil. Pořád mi ale do řízení mluvil, takže moje nervozita stoupala. Když jsem pak nedala jednomu autu přednost, vypěnil docela! Hrozně mi vynadal a vyhodil mě z místa řidiče. Nezapomněl ani poznamenat, že na řízení nemám, jsem naprostý dřevo, a takové, jako já, na silnice nepatří. Ani na kole. Já to obrečela a od té doby mám k řízení fakt velký odpor. Naštěstí jezdit autem nepotřebuji.

Čtěte také:

Reklama