Dnešní téma přimělo zavzpomínat také čtenářku risinu. Zde je výsledek jejích vzpomínek.

Je to jen věk, říkala jsem svému tátovi, když v padesáti začal mluvit o tom, že už je starý a že už nemá v životě jiné ambice, než abychom my se sestrou byly spokojené.

Je to jen věk, smála jsem se kolegyním a kamarádkám, když obrečely třicítku – já už ji měla za sebou a nic to se mnou neudělalo.

Je to jen věk, nechápavě jsem vrtěla hlavou nad svou sestrou, která ve čtyřiceti propadla depresím a několik let tvrdošíjně tvrdila, že jí je osmatřicet.

A pak bylo čtyřicet mně. Už když se ten den blížil, nebylo mi vůbec dobře. Plány rodiny na oslavy jsem ignorovala a v práci jsem jakékoli připomínky zakázala. Oznámila jsem, že nepořádám žádnou oslavu a nečekávám žádná přání ani dárky. V práci mě poslechli, doma jsme nakonec přeci jen něco uspořádali, ale veselo mi nebylo. A tátova básnička se vzpomínkou na mé narození mě dorazila, brečela jsem snad týden.

Několik let na mě doléhalo všechno – vědomí, že je pozdě na nějaké budování kariéry a hledání jiné práce, ne úplně ideální manželství, odrůstající starší děti, konflikty spojené s dospíváním syna, nástup do školy té nejmladší a vidina otravných let, kdy budu dohlížet na úkoly a kontrolovat připravenou školní tašku a potom se zas hádat s puberťačkou… Pochopila jsem, co se myslí úslovím „mládí pryč a do důchodu daleko“ a co že je to ta „mid-age crisis“.

Uplynulo dvanáct let. Vystudovala jsem další specializaci, práce mě baví jako nikdy předtím, manželství se urovnalo do klidného a spokojeného soužití, velké děti dospěly, vystudovaly, mají dobrou práci a vlastní bydlení, ta „malá“ už je ve druháku na střední a její pubertu jsme společně zvládli.

Padesátku jsem před dvěma lety slavila na několikrát doma i v práci, přibývající vrásky ignoruju, šedé vlasy na spáncích občas přebarvím a narážkám o „starých babách“ se jen směju.

Vždyť je to jen věk… A přeci – nedávno jsem na preventivní prohlídce přiznala svému gynekologovi (a sama sobě), že vítám každoměsíční důkaz, že ještě nejsem úplně stará. A děsím se toho, že ten důchod, do kterého bylo ve čtyřiceti daleko, se neúprosně blíží a že za nějakých 8 let se se školou nerozloučím jen na dva měsíce prázdnin, ale navždy.

Eva - risina

pozn.red.: Text nebyl redakčně upraven

______________________

Krásný příspěvek, a je v něm tolik pravdy. Veselé i té smutné.
Děkuji risino, jsem ráda, že jste napsala a přeji krásný den.
Saša

Téma dnešního dne: Jak se vyrovnáváte s přibývajícími roky?

  • Berete život tak, jak jde, stejně s tím nic nenaděláte,
    nebo nostalgicky vzpomínáte na dobu, kdy vám bylo dvacet?
  • Chtěla byste se vrátit o několik let zpět,
    nebo naopak, jste ráda za to, kolik vám už je?
  • V čem jste dnes jiná než dejme tomu před dvaceti lety?
  • Kdyby to šlo, udělala byste něco jinak než v mládí?
  • Jak se třeba vyrovnáváte s odchodem dětí?
  • Jste žena, které nevadí sem tam to kilo navíc, nebo se naopak snažíte i nadále hlídat a udržovat se v kondici?
  • Jak?
  • Pociťujete po čtyřicítce už nějaké zdravotní problémy? (zhoršený zrak, bolesti zad, ženské problémy…atd.)
  • Chtěla byste právě teď zastavit čas?
  • Slavíte narozeniny???

Na dnešní ženské téma pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Za vaše příspěvky předem více, než kdy jindy, MOC děkuji.

Dárečky obdrží hned dvě z pisatelek: jedna obdrží dvě volné vstupenky na Ladies Movies Night v pražském paláci Lucerna a druhá Společenskou hru o manželství, u které si dá Café Essense

plakat

hram

Reklama