Rostou, rostou, i u nás. Až hanba, dalo by se říct. To, co teď lesy předvádějí v oboru hub, skoro vypadá, jako by se někdo, kdo má růst hub na povel, rozhodl, že letos ukázkově nechá vyrůst všechno podle atlasu hub, i ty méně známé či vzácné druhy.

A ty známé v množství větším než malém, takže činnost, kterou člověk v lese provádí, už ani nelze nazvat houbařením, to je prostě sklizeň. V některých případech slalom mezi houbami, když jedinec veden snahou zbytečně nepošlapat a nerozkopat, málem jde přírodou po špičkách. Upřímně, to už mě moc nebaví, jak člověk nemusí zapojit všechny běžné smysly a houbařský radar k tomu, aby naplnil košík, chybí ta správná radost z úlovku. Neboť plný koš hub je vlastně pouhým příjemným bonusem, hlavní je přece ten "lov", to hledání, překonání překážek a nástrah lesa, dobrodružství.

Houby ráda hledám, fotografuji, a sbírám, ten další stupeň, totiž čištění, krájení a zpracování, to už bych si mohla odpustit, kdybych si mohla vybrat. Ale nejsou lidi, a tak nezbývá, než obsah košíku převést do poživatelné podoby a dovršit tak celý proces. Recepty ode mě ale žádné nečekejte, začínám a končím houbařskou klasikou - smaženice, houbový guláš, bramboračka s houbami. Tedy nemám nic ani proti houbám jako řízek, ale piplat se s obalováním by musel někdo jiný. Byly i pokusy o nakládání hub, ale ony při tom mění barvu i konzistenci, a obsah skleničky pak vypadá poněkud nedůvěryhodně. To už spíš usušit či zmrazit, pokud jsou přebytky.

To se dělo dřív, když jsme chodívali na houby kolektivně, celá rodina, i pes, kterého manžel z čiré rozvernosti naučil vyštěkávat houby. U každé objevené houby se pes postavil, dvakrát krátce štěkl, a pak vymáhal za odměnu piškot. Bohužel nerozeznával houby jedlé od nejedlých či jedovatých, a piškotů se dožadoval nekompromisně u všech hub, tím se procházky lesem občas neúměrně prodlužovaly. Také nutnost nosit s sebou dostatečnou zásobu piškotů se časem stala dost zatěžující, a tak jsme ho na houby přestali brávat... Děti projevovaly přece jen trochu lepší rozlišovací schopnosti, a tak se snad podařilo, aspoň v to doufám, předat jim něco málo vědomostí o tom, které houby do košíku a které nechat být. Mě naučil znát houby můj otec, chodívala jsem s ním do lesa od malička, a sbírali jsme kdeco. Neidentifikovaná houba se obvykle vzala domů k porovnání s atlasem, aby se vědělo pro příště. Někdy se sejde v košíku pestrobarevná společnost, jednou jsem dokonce byla obviněna neznámou stařenkou, že jistě chci ty ubohé děti otrávit. Při náhodném setkání v lese nám zvědavě paní nahlédla do košíku, tento obsahoval holubinky, lakovky, čirůvky, a podobnou havěť, jak na potvoru ani jeden jediný poctivý hříbek. Měla jsem co dělat, abych košík ubránila před rozšlapáním i s nebezpečným obsahem, a paní přesvědčila, že opravdu nechystám trestný čin. Ubohé děti, o jejichž osud šlo, se za nejbližším smrčkem dusily smíchy, aniž by svou matku morálně podpořily. Těžký je někdy život houbařův.

Dnes chodívám na houby spíše výjimečně, a většinou jen fotografuji, sotva jednou dvakrát do roka ten košík donesu plný. A to se povedlo právě tuto sobotu, důkaz obrazem přikládám.

Rikina

bedlahvezdicekotrčmuchomurkykošík

Krásné fotky, krásné úlovky :)

Pozn. red. : Text nebyl redakčně upraven.


  • Co vám říká houbaření?
  • Otvírá se vám rybička v kapse, jen co vstoupíte na kraj lesa?
  • Jíte to, co si nasbíráte?
  • Co u vás roste? Co znáte? Co sbíráte?
  • Jaké máte zážitky z houbaření?
  • Už jste někdy sebrali tu „nepravou“, nebo dokonce snědli?
  • Jak houby zpracováváte?

ROSTOU, ROSTOU, ROSTOU! I u vás?

Pište mi na redakce@zena-in.cz

předmět: HOUBY

Těším se na vaše příspěvky!

Jeden z vašich příspěvků odměním následující cenou... tričkem s dlouhým rukávem a parfémovaným deodorantem.

tricko

lupa

Reklama