Dlouho jsem přemýšlela, kterou ze dvou příhod napíšu, nakonec jsem se rozhodla, že vám povím obě.
Vydali jsme se s rodinkou, že půjdeme nakupovat, a jak už to tak v mnoha případech bývá, i můj muž není přítelem nákupů a často předem je už znechucený frontami a spoustou lidí, co do sebe vráží vozíky a chovají se k sobě neurvale.
Já taky nepatřím mezi nakupovací maniaky, ale co mi zbývá, domů to samo nepřiběhne:-)))

Manžel nechtěl ani vzít vozík (asi si tím chtěl pojistit, že nikde nebudeme šmejdit a brát výrobek od výrobku do ruky a prohlížet :-)) ) a jen v rychlosti někde popadl papírovou pevnou krabici a vykročili jsme do obchodu. Já jsem nechtěla jak nějaká "socka" běhat po obchodu s krabicí, ale moje námitky mi nebyly nic platné.

Poměrně rychle jsme vybrali to nejnutnější, víc nám ani protinakupovací nálada manžela :-))) nedovolila, a směle vykročili k dlouhatánské frontě nakupujících u pokladny. Cítila jsem ve vzduchu to napětí, jak si přeje, abychom už odtud co nejrychleji zmizeli, a já nedočkavě přešlapovala z nohy na nohu, ať už to mám za sebou. To jsem ještě netušila k čemu dojde...

Když už jsme z té krabice všechno pěkně vyndali na pás a pokladní hbitě snímala kódy a nahlásila částku, kterou máme zaplatit, tak jsme zjistili, že jsme doma zapomněli peněženku!!!!! Myslela jsem, že se ve mně krve nedořeže. TA OSTUDA!!!

Takže jsme to pěkně zase všechno naskládali do té krabice a nechali veškeré zboží u pokladny. Připadalo mi, jako bych to měla napsané na čele a na zádech a těšila jsem se až vypadnu. Pak jsem do toho obchodu ještě nějakou chvíli nechodila, ačkoliv je minimální pravděpodobnost, že by si mě někdo pamatoval, ale ten pocit studu mě jen tak neopustil.

Dneska se tomu již směju a říkám si, jsou horší věci!!!
 

V jedné restauraci jsem šla na toaletu, pěkně vykonala potřebu, opláchla si ruce, v duchu si říkajíc, že tu něco neštymuje, ještě jsem si pročísla vlásky, vyšpulila na sebe pusu do zrcadla, abych zhodnotila, zda rtěnka ještě drží, a pak najednou s vykulenýma očima koukám... do dveří vchází chlap!!! V ten moment mi docvaklo, co tam nesedí... ty mušle!!! :-))))) Zmizela jsem s úlekem za kamarádkou ke stolu a modlila se, aby onen mladý muž neseděl někde naproti, a zbytek dne se jen smála a smála svým nechtěným trapasům.

Takže pokud se dějí jen takovéto trapasy, je na co vzpomínat s úsměvem ještě hodně dlouho a kéž by zůstalo jen u těch pěkných a veselých!!!!

Reklama