vanoce

Věru jste během uplynulého roku mohly poznat v sérii příspěvků, v nichž vám popisovala svůj boj s rakovinou. Chcete vědět, jak se jí dnes daří? V prosinci ukončila svou devítiměsíční léčbu a chystá se na návrat do běžného života... Více si můžete přečíst v našem rozhovoru.

Pojďme si to trochu zrekapitulovat. Je to už ¾ roku, co vám oznámili diagnózu rakovina. Vzpomenete si na svojí první reakci a pocity bezprostředně poté?
Ano, vzpomínám si velmi dobře, na takováto sdělení se asi nedá jen tak zapomenout. Najednou se mě zmocnil příšerný chaos. V takové situaci mají myšlenky takovou rychlost, že se to snad nedá změřit. Na jednu stranu jsem si uvědomovala, co ještě musím všechno udělat, zařídit. A na druhou stranu jsem vůbec nevěděla, kolik mi zbývá času, jestli to vůbec všechno stihnu. Věděla jsem, že v nejhorším případě  se o moji čtrnáctiletou, nezaopatřenou dceru postarají její starší sestry. Nejhorší ale pro mě bylo to pomyšlení, že jsem samý úvěr, samá půjčka, a jestli umřu.... To by bylo pro mé čtyři dcery nemilé dědictví. Všechno jsem chtěla okamžitě řešit. Když jsem zavřela oči, myslela jsem, že se zblázním. Myšlenky se proměňovaly v činy a ty před mýma zavřenýma očima letěly jako stádo splašených koní.

Ve svém deníku jste psala, že Vám lékaři nechtěli sdělovat prognózy. Přesto se nějaké odhady na vašem už bývalém pracovišti vytvořily…
Ano, to je pravda. Když mě lékař, který mě operoval, propouštěl domů, řekl do slova: „O prognóze se bavit nebudeme.“ A já jsem byla ráda. Stále říkám „zlatá svatá nevědomost". Jsem chirurgická sestra, trochu o tom vím, ale tvrdošíjně jsem si zakazovala zjišťovat jakákoli fakta. Chci mít dopředu neomezený pohled, a ne se deprimovat myšlenkou, kolik času mi ještě zbývá. Mám obrovskou radost, že se nesplnily předpovědi některých lidiček, kteří mi předpovídali, že se ani vánoc nedožiji. Dožila jsem se a byly super.

Teď už máte léčbu za sebou. Jak moc byla úspěšná?
Poslední kompletní CT vyšetření ukázalo, že v bérci mi zůstal ještě 2cm nádor, který je nyní ve fázi stagnace. Jinak z plic metastázy zmizely a nikde jinde žádná ložiska nejsou. Vím dobře, že rakovina je jako sopka, buď vyhasne, anebo začne doutnat či chrlit. To ale ať na mě nezkouší.

Jak se měsíc po ukončení léčby cítíte?
Dávám se dohromady jak po psychické, tak po fyzické stránce. Byla jsem vyčerpaná z bolesti od zubů, byla jsem vyčerpaná z toho, jak jsem byla tvrdošíjně pozitivní, byla jsem unavená z odporné virózy, která mě skolila týden po osmé „chemce“. Neměla jsem sílu ani chuť cokoli dělat. Ale na Vánoce cukroví jsem upekla i uvařila samé dobroty. Protože jsem během chemoterapií trpěla záněty dásní, moje zubařka se rozhodla, že to všechno musí ven. Začalo se s trháním v listopadu a v pátek mě zbaví posledního zubu. Až se mi dásně zahojí, dostanu protézy. Teď nemůžu pořádně ani mluvit, mám hubu jako Sarajevo a slintám jak bernardýn. A taky pěkně šišlám.

Na Ženě-in jsme nedávno vydali článek (k přečtení ZDE), že muži často nezvládnou těžkou nemoc své partnerky. Jak jsme si mohli přečíst v jednom díle Deníku, ani u vás to nebylo úplně bez problémů. Jak to nakonec dopadlo?
Po celou dobu nemoci a ještě i nyní jsem spíše finančním břemenem pro mé dcery, ale i pro přítele. Dcery mi pomáhaly a pomáhají bez problémů, ale příteli to dělalo trochu potíže. Před poslední „chemkou“ jsem se proto rozhodla vztah ukončit. Přítel to nebral příliš vážně, tak si domů odvezl jen pár věcí. Stále jsme to řešili SMSkami. Vánoce i Silvestra jsme nakonec strávili společně. Řekla bych, že je to teď takový slepený malovaný džbánek. Ještě před rozchodem jsem se obrátila na Míšu Kudláčkovou, kterou jistě čtenářky dobře znají. Vyložila mi tarot a výklad byl tak super, že jsem zůstala stát jako opařená, ale přesto jsem volila rozchod. Chtěla jsem být sama, což přítel nemohl pochopit. Během mé nemoci mi příliš duševní oporou zrovna nebyl a já tu představu, že kdyby sopka znovu (nedej bože) bouchla, měla s ním znovu vše absolvovat, to ne! Snažíme se spolu vycházet, ale jak říkám, slepovaný džbánek.

Jak vlastně člověka a jeho okolí taková nemoc změní? Kde vy osobně tu změnu cítíte nejvíc?
Tahle nemoc určitě změní každého. Někoho k dobrému, jiného opačně. Nevím, jak jsem se změnila já, to by spíše mohli posoudit druzí. Zpočátku jsem se snažila zůstat svá, byla jsem až hyperaktivní, ale pak se dostaví únava. Psychická i fyzická. Hlavně se nepropadnout do deprese.

V první řadě se ale změní vzhled člověka. Po chemoterapiích mu vypadají vlasy, řasy, obočí, někdy i zuby, zestárne. Já jsem tuhle změnu moc neřešila, protože vím, že se to časem srovná. Ani jsem si nekupovala paruku. V létě jsem nosila šátky a kšiltovky. S dcerou jsem sváděla boj u tu její, protože jsme ji rády nosily obě. Teď v zimě nosím teplé klobouky nebo čepice. Už mi začaly růst řasy, zase si musím trhat obočí a vlasy už také vyrašily.

Jak vám jde postupný návrat do „běžného“ života, který už tak běžný asi nebude?
Laškovala jsem s myšlenkou, že bych se na částečný úvazek vrátila zpět k nám na chirurgii, ale vzhledem k tomu, že je to práce náročná jak fyzicky, tak psychicky a já jsem dostatečně sebekritická, zvolila jsem jinou variantu. Upřímně řečeno, mám rozjetých tolik aktivit, že se obávám, zda-li budu mít na nějaké zaměstnání vůbec čas.

To je samozřejmě vtip. Jen co si vyřídím invalidní důchod, mám možnost nastoupit jako kosmetička do jednoho kosmetického studia. Z kosmetiky mám státní kvalifikační zkoušku a vždy to byl můj sen, tak si ho nyní mohu splnit. To je důkaz toho, že vše špatné je pro něco dobré.

A jaké máte plány do budoucna?
Plány do budoucna? Těch já mám! Plán číslo jedna je moje kniha, na které pracuji. Bude to nejen o mé nemoci, ale i vzpomínky na dětství, na moje dvě nezdařená manželství a tak. Plán číslo dvě: splatit půjčky a úvěry, abych jednou měla čistý štít. Plán číslo tři: dobře připravit svoji čtrnáctiletou dceru na vstup do života. Nebo ji alespoň nenápadně usměrňovat.

Další a další plány. Vztah se, předpokládám, vyřeší pozvolna sám. Plánů je tedy spousta, ale přání jen jedno. Ať ta sopka ve mně jednou pro vždy vyhasne.

 Čtěte také:

Věřin deník: Mám rakovinu!

Věřin deník: Tak už jsem plešatá

Věřin deník: Když bouchnou saze v komíně

Věřin deník: Konečně dovolená!

Věřin deník: Před poslední chemoterapií budeme slavit

Věřin deník: A všechno je jinak!

Četla jste Věřiny příspěvky? Věřila jste v happy end? Znáte někoho, kdo dokázal vyhrát boj s rakovinou?

Reklama