Reklama

            Stála jsem u staré rezavé kůlny a pozorovala prošoupané špičky svých semišových balerínek, které nasávaly vodu z chodníku jak dvě vyprahlé houby. Déšť cákal jen okolo deštníku, ale bylo to jedno. Účes jsem si zbořila čepicí a ponožky už natáhly všechnu vodu z bot. „Zavolej tam hned! Dokud je krásně. Bude se ti líp jezdit!“ Zavolala jsem. V tu chvíli se počasí radikálně změnilo.

Trochu jsem si začvachtala studenýma nohama a rozhlédla jsem se po prostranství. Na asfaltovém plácku velkém asi jako polovina fotbalového stadionu a obklopeném stromy teď jezdilo dokola žluté autíčko. Zastavilo u mě a slečna řidička se zraky jako tenisové míče spustila stěrače, mlhovky, stěrače a blinkry. Krátký poskok… a zatáčka doleva. Je vůbec možné, že někdo dokáže dát do pohybu tuhle věc a ještě zahnout?! Najednou? A stěrače a blinkry? Takhle daleko se nikdy nedostanu!!

 

Kvílení motoru a na plácek se vřítí dvě neoznačená auta. Několik smyků, pár hodně drsnejch hlášek z okýnka (hodně drsnejch pro někoho, kdo musí bejt doma na oběd, ale teď je jedenáct...) a spousta smradu. Rozhlédla jsem se deštěm, kolik místa zbývá mezi kůlnou, žlutým autíčkem a těmi dvěma lůzry v zácviku na mou lekci, a vyšel mi z toho osmý level Super Maria. Zelený vochomůrky nebrat!

 

Trosky odkvílely pryč a na plácek přede mnou dobrzdilo modré hyundai. Z místa řidiče vystoupil chlápek v teniskách a zamával mi. Deštník do kufru a jedem. Ještě ne. Tohle je volant, řadicí páka, tímhle se štelujou zrcátka. „Už jste někdy jezdila? A na autodromu? Nevadí.“ Kývám jako tučňák na přístrojové desce do proudu slov. Kapky na kapotě... kývám, kývám… kapky na kapotě… „Takže si to zkusíme?“  Cože?!! Už?!

 

Vidím přes volant!

Pásy jsou na druhé straně.

Víc dopředu už sedačka nejde posunout.

 

„Sešlápnout spojku, otočit klíčkem, zařadit jedničku, přidat plyn, pomalu pouštíme spojku…“  klidný hlas vedle mě, křoví přede mnou, křoví přede mnou! KŘOVÍÍÍ!!!  „Točte, v klidu točte... a srovnáme si vozidlo.“  Točím volantem jak kormidelník v peřejích a třeštím oči do deště před sebou… co to… kůlna! KŮLNA!!! Strašnou rychlostí se přibližuje plechová stěna, už vidím nýty. Zrak sjede na tachometr. Dvacet. Jedu dvacet?! Přísahám, že mi vlály vlasy! „Točte, v klidu točte a srovnáme si vozidlo, nohu z plynu, spojka a dobrzdíme.“

 

Pomalu si rovnám obočí z temene pod čelo a zjišťuju, že betonový kraj hřiště, který jsem fakt jen těsně minula… nebo ne?… je asi deset metrů ode mě. Odepínám pásy. Tep klesá na 180. Krajina kolem znatelně vzdychne a do korun stromů se začínají vracet ptáci.

 

 Řídila jsem auto! Skvělý!

 

Ale nebojte, holky, ten pán, co mě učí, říkal, že když to nepůjde, tak na tu silnici prostě nevyjedem. :o)))