Režisér Petr Nikolaev: Premiéry Lidic se nebojím

Režisér Petr Nikolaev: Premiéry Lidic se nebojím

Slavný režisér Petr Nikolaev právě dokončuje film Lidice, podle knižní předlohy Zdeňka Mahlera. Rozhovor, který vedl s naším redaktorem Jakubem D. Kočím, se ale netýkal jen tohoto díla. Dozvěděli jsme se například, jak se spolupracuje s Karlem Rodenem.

S režisérem Perem Nikolaevem jsem se setkal v příjemné kavárně nedaleko Petrského náměstí v Praze. Od člověka s jeho pověstí bych očekával buď určitou nabubřelost, nebo přehlíživost, ale nedočkal jsem se ani jednoho. Ke stolku si naproti mně sedl příjemný usměvavý pán, který se okamžitě omluvil za drobné zpoždění.

Není se co divit, Petr Nikolaev právě dokončuje (troufám si odhadnout) jeden z nejvýznamnějších filmů své kariéry: Lidice. Film, který měla původně režírovat Alice Nellis, ale nemoc jí to nedovolila. Nejprve jsem ale chtěl s panem Nikolaevem pohovořit o něčem jiném...

Petr Nikolaev

• Datum narození: 11. května 1957
• Místo narození: Praha
• Znamění: býk
• Povolání: režisér a scénárista
• Nejznámější díla: Schopen - odveden (1979), Praga caput regni (1980), Báječná léta pod psa (1997), Černá slečna, slečna Černá (2002), ... a bude hůř (2007), seriál Proč bychom se netopili (2009), Jménem krále (2009), Lidice (2011)
• Při rozhovoru pil: colu

Jak vzpomínáte na Francii? Žil jste tam devět let...
Rád, i když to pro mě nebylo úplně jednoduché období. Člověk se musel naučit jazyk a vlastně i znovu narodit a postavit - což není jen taková fráze. Byl to pro mě prubířský kámen a z věcí, které jsem se tam naučil, čerpám dodnes.

Z jakého důvodu jste do Francie odjel, utíkal jste před režimem?
Moje první žena byla Francouzska, tedy jsem se stěhoval za ní. Ale je pravda, že druhá a možná nejsilnější motivace byla, že jsem nesnášel komunistické zřízení.

Ve Francii jste si vyzkoušel více povolání, ale nakonec jste i natáčel. Jaký je rozdíl mezi filmařinou prací ve Francii a u nás?
Samozřejmě záleží na úrovni a na rozpočtu toho kterého natáčení. Myslím si, že české natáčení se už hodně blíží tomu, co můžeme vidět v západních nebo větších kinematografiích, takže se to dnes už moc neliší. Tím spíš, že jsem teď natáčel s kameramanem, který je Mexičan. Shodou okolností má teď velice úspěšný film ve Španělsku, kde byl oceněn devíti Góji, což je cena srovnatelná s Českým lvem.

Když už o nich mluvíte, jak si vybíráte spolupracovníky? Diktuje vám je produkce, nebo si třeba máte možnost sám vybrat kameramana?
V Lidicích, které teď doděláváme, vzhledem k tomu, že jde o projekt, který vydupal ze země a inicioval Adam Dvořák, tak on tam má velké slovo. Ale zrovna v téhle kavárně a na tomhle místě jsme seděli s Antoniem Riestrou. Připravovali jsme spolu jiný film a do toho spadla nabídka na Lidice. A tak jsem mu mezi řečí řekl: „Hele, nechtěl bys dělat Lidice?“ Jak to dopadlo - udělali jsme je spolu.

K Lidicím se ještě vrátíme, ale teď mě zajímá něco trochu jiného. Vy jste dostal podmínku, tedy ne, že byste měl jít do vězení, ale když jste studoval, byl jste podmínečně vyloučen. Jaké to bylo dostudovat pod takovým tlakem?
Dostal jsem podmínku na základě filmu, který byl svobodný a který pravdivým způsobem zachycoval situaci mladých lidí v Praze té doby. Bylo tam hodně hudby, hodně komunistické represe. Podmínečně mě vyloučili a na odvolání mě nechali opakovat ročník. Rozhodl jsem se, že FAMU byla a je dobrá škola, rozhodl jsem se dostudovat. Zaměřil se ve škole na aspekt filmové práce a pak odešel do Francie.

Teď tedy doděláváte film Lidice - to je pořádný krajíc. Pro národ je to velice citlivé místo. Jak člověk sbírá odvahu natočit takovýhle film?
Situaci jsem měl velice usnadněnou tím, že přišla nabídka a bylo potřeba rozhodnout se velice rychle. Neměl jsem čas na žádné úvahy. Téma jsem znal a chtěl točit před mnoha lety, kdy jsem se Zdeňkem Mahlerem dělal rozhovor - takže jsem o té knížce věděl. Nakonec se mi nepodařilo najít klíč, jak to vyprávět. Až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že na základě knihy Zdeňka Mahlera vznikl scénář, který má režírovat Alice Nellis. Pak se mi to obloukem vrátilo a dnes to nepovažuji za velkou náhodu. O to téma jsem velmi stál. Rozhodování nebylo tedy nijak těžké.

A co očekávání - bojíte se reakcí diváků?
To je druhá věc. Nepřipouštím si to. Udělal jsem ten film nejlépe, jak jsem byl schopen. Myslím si, že se nám řada věcí podařila. Přirozeně jsem z toho měl úzkost, jak která scéna či celek filmu vyzní, ale dneska jsem už uklidněný.

Takže napětí před premiérou bude stejné jako před jakýmkoli jiným filmem?
Napětí bude větší, tím spíš, že zájem bude větší. Ale i tím, že se filmem ještě každý den zabývám velmi intenzivně, tak ještě nemám moc času o tom přemýšlet. V momentě, kdy bude film dokončený a dojde na přípravu premiéry, tak možná přijde moment, kdy bude čas na bilancování. Teď je to ale ještě v pracovním stádiu.

Jak vypadá život režiséra po té, co se dotočí film? Máte pár měsíců pohodičku, jedete si někam na dovolenou, nebo už přemýšlíte o dalším filmu?
Režisér, který nechce stát měsíce nebo roky, musí permanentně hledat látky a připravovat věci do budoucna. Odpad v naší profesi je mimořádný. Máte-li úspěšnost, která se navíc mění s věkem a zkušenostmi, stejně se nenatočí všechno, co rozpracujete. Stává se to i těm nejslavnějším. Myslím si, že všichni, všichni se s tímhle problémem potýkají.
Momentálně mám rozpracované dva projekty a doufám, že alespoň jeden z nich se podaří zrealizovat.

Prozradíte mi o těch plánech víc?
Před dvěma lety jsem koupil práva na knihu Jaroslava Kmenty: Kmotr Mrázek. Napsal jsem scénář, který dostal grant, nyní je to ve stavu, kdy s koproducentem sháníme peníze na natočení toho filmu. Začít s natáčením bychom chtěli na podzim tohoto roku.

Když se ještě vrátíme k filmu Lidice, už víte, kdy bude premiéra?
Proběhne 9. června, což je předvečer vypálení té vsi a povraždění lidických mužů. Už je to tedy zanedlouho.

Vy hodně spolupracujete s Karlem Rodenem, jak moc je to mezi vámi jako režisérem a jím jako hercem dialog? Nechá si do své práce mluvit, anebo naopak necháte si do své práce mluvit vy?
Karel Roden je velice vyhraněný herec i osobnost, nicméně chápe, že potřebuje při natáčení partnera, já také potřebuji partnera, takže dialog není nekonfliktní, ale podněcuje zpětnou vazbu. Potřebuji herce, který přemýšlí a má vlastní názor. Takže je to spolupráce občas obtížná, občas radostná až euforická, ale to je asi u všeho, co člověk dělá.

Kam dál?

• Rubrika: Rozhovory (klikni)
• Ivo Mathé: O Václavu Havlovi vám nic neřeknu (klikni)