Rodina

Řezala mě pantoflí hlava nehlava

bab

Vyrůstala jsem v době, kdy se tělesné tresty celkem běžně aplikovaly.

I my jsme čas od času dostaly nějaký výchovný, ale to bylo zřídka, neboť otec - voják z povolání měl silnou autoritu i bez řemenu. Občas hrozil, že ho sundá, ale většinou jsme se začaly smát, že mu spadnou kalhoty, a bylo po napětí. Tátova výchovná metoda spočívala spíš v domlouvání, což jsme považovaly za krutější trest než utržit pár facek.

Vyložený výprask jsem dostala jen jeden. A ne od táty, ale od mámy.

To mi bylo asi jedenáct a jela jsem s kamarádkou a jejími rodiči někam do tramtárie navštívit jejich staré známé. No a jak to tak bývá, rodiče se zakecali a nevěděli, kdy se mají zvednout. Dnes už si dokážu představit, jak musela máma šílet strachy, co se mi stalo. Známe dobře ty katastrofické scénáře, které se nám matkám občas promítají v mysli, když máme o své děti strach. A plně chápu, že místo nekonečného pocitu štěstí, že žiju, v ní vybuchla třaskavá směs vzteku a uvolněného napětí, a začala mě fackovat už ve dveřích. A jak ji od těch facek, zkušeně vykrývaných, pálily dlaně, zula si pantofli a třískala mě s ní hlava nehlava.

Jenomže bačkory byly už pěkně ochozené a měkké, takže mě víc mě bolelo její zoufalé počínání než samotné rány onou domácí obuví.

Dnes už se tomu usmívám, ale tenkrát jsem to brala s velkým pocitem křivdy, protože jsem v tom byla vlastně nevinně.

I ve škole se trestalo

Když už jsme u těch tělesných trestů, nemůžu nevzpomenout na školu. Ano, i ve školách nebyly tenkrát tělesné tresty žádnou výjimkou, a i když se o nich veřejně nemluvilo, bývaly tiše tolerovány.

My jsme měli kantora žákobijce ve druhé třídě. Jmenoval se příznačně Sekanina. Ten neposluchy, vyrušovače a notorické zlobily vyplácel dřevěným pravítkem. Menší přestupky se trestaly švihnutím přes dlaně, větší přes zadek. Dotyčný se musel opřít o katedru, vyšpulit zadnici a před zraky ostatních potupně snášet rány latí. Samozřejmě k velké radosti a obveselení přihlížejících. Nejčastěji trestaným byl usmolený asociál Ferenc, kterému se při výprasku vždycky prášilo z kalhot, což zvyšovalo komický efekt výchovného aktu.

No jen si představte takovou situaci dnes. Žáci by kantora nahráli na mobil a šel by od válu. Dříve rodiče většinou neprotestovali a zvláště v případě kluků se řídili heslem škoda každé rány, která padne vedle.

Inu, jiná doba, jiný mrav.


Jak se na tělesné tresty díváte vy, milé ženy-in? Dostaly jste někdy pořádný výprask? Od koho a za co?  Dostaly jste někdy pohlavek od učitele nebo učitelky? Jak trestáte svoje děti? Myslíte si, že některé děti jsou bez výprasku nevychovatelné? Jak a čím tlumíte vztek, když máte chuť své dítko seřezat?

Napište nám své zážitky a zkušenosti s tělesnými tresty na:

redakce@zena-in.cz

   
02.03.2010 - Děti - autor: Dana Haklová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme