earth

Jen akademicky, ale uznejte, že to není až tak úplně z kategorie sci-fi. Stát se může leccos a nikdo z nás, ani žádný vědec, nemůže vědět, co bude za dvě vteřiny, dva měsíce, dva roky, ale třeba dvě století... že Země bude vždycky chráněná a na věky nezranitelná, je nepravděpodobné...

Teď tady žijeme jako nejvyšší forma života a inteligence. Dělíme se o planetu s jinými tvory a díky obrovské náhodě z pohledu Universa máme spolu s našimi souputníky vůbec podmínky k životu. 

Zítra to může být všechno úplně jinak.

Napadlo vás někdy, jak málo stačí, aby rovnováha, která ještě horko těžko funguje, dostala nějakou ránu a byla narušena tak, že…

Jak by vypadal podle vás restart planety?

Už jste se někdy zamysleli na tím, co by se stalo, kdyby třeba obrovská magnetická bouře ze Slunce JEN vyřadila z provozu všechny elektrické a elektronické sítě na Zemi?

Jak by se to nejvyšší formy inteligence na planetě dotklo? Jak bychom zareagovali?

Nikdo není připraven, nikdo s ničím takovým nepočítal… (četli jste Den trifidů?)

Pojďme si pohrát s naší psýchou, hrábnout do vlastní fantazie a použít model člověka tak, jak jej známe… pojďme si nastínit, jak vlastně žijeme a na čem jsme závislí...

Je třeba 16. 9. 2010 22.37 st. č. Praha

Obrovská a nádherná polární záře je viditelná ze všech koutů světa. Lidé vybíhají před domy, někteří se obávají a raději jsou doma.

Záře je perleťová, mnohobarevná, převažuje modrozelená. 

Je to fascinující.

Nikdo nepochybuje o tom, že se děje něco zvláštního. Ve vzduchu je cítit chvění, jakoby napětí statické elektřiny, někteří lidé to pociťují velmi nepříjemně. Mají pocit, jako by měli „vítr v hlavě“. Chvějí se. Zvířata reagují podrážděně a zmateně.

Mnozí lidé se snaží zatelefonovat svým blízkým a známým. Nejde to.

Ptají se jeden druhého „Jde vám telefon?“ Nefungují ani tísňová volání.

Nastávají první problémy s lidmi, kteří kolabují, první havárie řidičů… autům odchází elektrické rozvody… nevydrží přepětí...

Není jak zatelefonovat pro rychlou pomoc.

Někteří se snaží pomoci vlastními silami. Z hloučků vystupují lékaři, sestry, každý, kdo dokáže být nápomocný.

Nemocnice a dispečinky vysílají do terénu zdravotníky na blind.

Všichni jsou přesvědčení, že všechno za chvíli skončí, že výpadek je místní.

Nikdo netuší, jak velký zásah Země dostala.

Není jak to zjistit. Chybí informační kanál. Nejde televize, internet, telefony… světlo…

Lidé se soustřeďují do skupinek, kde debatují. „Slabší kusy“ se hroutí.

Ne vždy je výsledkem debaty něco praktického. Zatím ne. Prozatím je to o vizích, pravděpodobnostech. Neřeší se, co dál, všechny zajímá, co se stalo.


Policie – ještě dva dny se bude zoufale snažit zabránit vyrabování obchodů… pak rezignuje – je potřeba zjistit, co se děje, a hlavně se postarat o své rodiny.

Nemocnice – lékaři se snaží zachraňovat a pomáhat pacientům podle vlastních znalostí, bez použití přístrojů… polní lazaret  je za normálních okolností proti tomuhle špičkové pracoviště.

Banky – nelze se dostat k účtům ani k sejfům. Nikdo netuší, jak dlouho. Je diskutabilní, k čemu teď peníze… zlato…

Armáda – nemá rozkazy a hlavně nemá informace, nikdo netuší, jestli jde o válku, nebo co je příčinou, chybí informace o rozsahu „havárie“. Vojáci ztrácejí trpělivost – netuší, co se děje s jejich blízkými... chtějí chránit své rodiny.

20. 9. 2010

Obrovský chaos, vyrabované obchody s potravinami, mnoho potlučených lidí, skupinky agresivních jedinců, potulující se ulicemi a snažící se něco urvat.

Lidé se stále pokoušejí dostat k informacím, nikdo nic neví. Hodně jich už ale tuší, že tohle bude nadlouho, že se stalo něco zásadního.

Mnozí se zalígrovali doma a pro něco k jídlu se vydávají jen za dne. V noci je venku nebezpečno.

23. 9. 2010

Drtivá většina obyvatel opouští město. Věří, že na venkově bude lépe. Město je nebezpečné, vybydlené, je nedostatek jídla, řádí tu gangy. Proti nim stojí skupiny obránců z řad obyvatel. Křik, řinčení skel...

Tohle tady není k žití…

„Musíme se přece nějak naučit přežít. Musíme se teď spolehnout na sebe a přírodu. Dokázali to ti před námi, snad se to naučíme taky. Hlavní je přežít.

Musíme to zkusit...“



16. 9. 2010

Rodina pastevců v pohoří And sleduje mamutí polární záři. Je to krásné, ale podivné. Cítí chvění a vnitřní neklid. Jejich pes zmateně pobíhá dokolečka. Stádo ovcí a koz se chová velice nervózně. Otec se je snaží uklidnit a pohladí psa. Matka stojí s dětmi přes chatrčí a sleduje divadlo na nebi. Země jakoby na vteřinku pod nohama ucukne. Je po všem.

17. 9. 2010

Ráno. Je obdivuhodně teplo. Žena se sbírá a jde tak jako každý den podojit kozu, obstarat políčko, nakrmí děti…

Muž pracuje kolem domu a pak odchází se psem ke stádu.

Kdopak by tušil, že někde daleko od nich právě stejní lidé prožívají absolutní převrat a změnu všeho, co znali.

Pokouší se existovat za podmínek, které jsou pro ně téměř nepředstavitelné. Ztratili svůj způsob života. Mají pocit obrovské beznaděje, potýkají se na hranici přežití – přišli o všechno.

Otec, matka, děti – usedají u dřevěného stolu nad polévkou a plackou. Nic se pro ně nezměnilo. Včera viděli na nebi něco zvláštního. „Možná to byl vzkaz od bohů, milé děti,“ vysvětluje matka.

„Třeba bude tuhá zima.“

Reklama