Přečtěte si, jak to reálně vypadá na hranicích, kudy proudí běženci do Evropy. Pohled člověka, jež nepracuje pro neziskové organizace, ale který pomáhá...

Tak jsem opět absolvoval zážitkovou „dovolenou“ v Bapské na srbsko-chorvatských hranicích. Na četné žádosti se zase pokusím napsat pár řádek, i když se mi do toho původně moc nechtělo. Ono je to totiž strašně težké popisovat něco, co člověk, který tam nebyl, dost dobře nemůže pochopit. Ale to není nějaké povyšování. Prostě se mi to strašně špatně píše, no:)

Důvody mých cest „za uprchlíky“ jsem už stokrát opakoval. Nemám z migrační krize kdovíjakou radost. Dalo by se říci, že mě i trochu zneklidňuje, na druhou stranu mě opravdu nedělá dobře vědomí, že pár kiláků od našich teplých obýváků dost brutálně trpí tisíce lidí jenom díky absolutní neschopnosti EU a místních vlád.

Od minule se dost změnilo. K lepšímu. Nutno podotknout, že jenom a pouze díky neuvěřitelnému osobnímu nasazení českých dobrovolníků. Do Bapské vozí Srbové v autobusech tisíce lidí denně. Naberou je na makedonských hranicích, a pak s nimi deset hodin jedou k hranicím chorvatským. Tam je vyklopí a sbohem a šáteček. Bez jediné informace. Prostě čau. Co na tom, že ti lidé nemají ani ponožky, ti šťastnější mají boty nebo sandály. Co na tom, že drtivá většina z nich ani netuší, kde je.

Čeští dobrovolníci se jim snaží zajistit alespoň to nejzákladnější. Ponožky, boty, pár kusů teplého oblečení, čaj, banán, müsli tyčinku. Rozhodí si je do skupin po padesáti a odvedou asi 200m k hranicím chorvatským. Tenhle systém perfektně zabraňuje vytváření velkých několik set až tisíci hlavých davů, zabraňuje konfliktům a jenom díky tomu tam za poslední dva týdny nikdo neošetřoval polámané děti.

System down

I tento systém ovšem narazil na svoje limity. Kombinace příšerného počasí (liják, teplota mezi pěti a deseti stupni), naschválů ze strany Srbů (Chorvati nestíhají přistavovat autobusy, takže tam dovalíme ještě tisíc lidí z vlaku), naschválů ze strany techniky (vypadl generátor a po něm i ten náhradní) a lidského faktoru, měla za následek to, že jeden večer/noc vznikla velká skupina lidí a po několika hodinách čekání vše eskalovalo ve velmi vyhrocenou situaci. Ve tmě se tlačilo několik stovek lidí, přes dětský pláč nebylo slyšet vlastního slova a všechny nás smáčel liják v pěti stupňové kose. Ale i to nakonec, někdy mezi druhou a čtvrtou ráno, čeští dobrovolníci za přispění dobrovolníků z řad uprchlíků, zvládli.

Nebudu popisovat den za dnem. Ono je to stále stejné a nepopsatelné. Promrzlé a hladové děti, klopýtající ženy na pokraji sil. Frustrovaní muži. Všichni do jednoho ale děkují, děkují a zase děkují. Když není zrovna „krizovka“, vyprávějí svoje příběhy, ptají se na práci na západě, ptají se, kde jsou, jak se máme, pomáhají uklízet a zase děkují. Další info u fotek.

Co z hlavy nevymažu

Promrzlé děti. Ano, opakuji se stále dokola, ale sám mám děti tři a pohled na dvouleté tříleté caparty (a je mi fakt u prdele, jestli to jsou muslimské děti nebo děti slušných Čechů), kterak bosky cupitají po rozbahněné cestě, v ruce žmoulají banán a zabláceného plyšáka, je prostě síla. Nevymažu z hlavy tu obrovskou frustraci, ale zároveň vůli jít dál. Nevymažu některé příběhy syrských rodin, které mluví o zdevastované zemi, rozbombardovaných domech a mrtvých příbuzných. Nevymažu naprosto nepochopitelné chování srbských úřadů. Jednu noc, prostě odklonili asi 9 autobusů (500 lidí) a odvezli je mezi hranice, kde je vysadili do pole (k tomu proslavenému hřbitovu). Prostě tak. Pět set lidí v noci, v zimě, bez ničeho na rozbahněném poli.

Nebudu vás nudit dál, je toho hodně...

Pár poznámek pro televizí zblblého Čecha

Dělají nepořádek.
Ano. Na fotkách je spousta bordelu. I když už je přistaveno pár košů, stále je to jen kapka v moři. Oni mají třeba jen dvě igelitky „z Lidlu“, ve které si nesou celej svůj život. A v situaci, kdy je policie nahání do autobusů, se po koši nikdo neshání. Ano i já jsem často odhodil papírek na zem. Ale když je klid, když se třeba čekalo na další busy, uklízeli. Někdy sami od sebe. Prostě přišli a řekli si o pytel na odpadky. To je realita.

Perou se mezi sebou.
Ano. Ovšem překvapilo mě, jak málo! Za tři dny jsem tam zažil dvě potyčky, jedné se účastnil. (Dav rozdělil od sebe rodinu. Na jedné straně žena a s dítětem v náručí, dva metry od ní manžel. A dav je tlačil od sebe.) Udělejme sociální pokus. Naženeme na jednu českou poštu padesát fanoušků Sparty, padesát fanoušků Slavie, padesát fanoušků Baníku a padesát Bohemky. Dvě stě lidí na jednu okresní poštu. Těsno? Ale jistě. A necháme je tam stát třeba pět hodin. A pak otevřeme jedno okýnko. Co myslíte, že se stane? Nechám na každém...

Neváží si jídla a oblečení.
Jak kdo. Zažijete lidi, kteří si vybírají, pokřikují, že by chtěli to či ono. Ale VĚTŠINA je neskutečně vděčná za každou ponožku, bundu nebo botu, kterou jim dáte. Většina. A za teplý čaj a jablko jsou vděčni všichni do jednoho.

Serou všude kolem sebe.
Ano. Protože není kam jinam. Dokonce i dobrovolníci chodili za stan do pole. A ten prostor tam není dělaný na desetitisíce lidí. „Naštěstí“ pršelo:)

Kontex
To je to, co média neskutečně prasácky vynechávají. Kontext je asi nejdůležitější věc, která chybí každému, kdo tam nebyl a jen tupě absorbuje informace ze sociálních sítí a televize. Projděte se po Žižkově, podívejte se, jak to vypadá po průměrným fesťáku, najděte si obrázky, jak dopadne ulice, když se po ní projde dvě stě fanoušků nějakého fotbalového týmu. Vynásobte stem. Přidejte frustraci.

Uvědomil jsem si jednu věc. Soudíme je, aniž bychom je vůbec znali. Soudíme jen na základě zkreslených a mnohdy vymyšlených zpráv (každý hoax má desítky tisíc sdílení), chceme po nich, aby se v té situaci, ve které jsou, a kterou si prakticky NIKDO nedokáže ani představit, aby se chovali MNOHEM lépe, než se chováme my doma. U televize a lahváče.

A jedno zamyšlení na závěr

Budu se opakovat, ale ztrácíme soudnost a lidskost. Schvalujeme potápění lodí, reagujeme slovy „tak proč sem lezou,“ bojíme se. Strach. Strach je jistě přirozená reakce, ale zároveň obrovský byznys. Nedovolme strachu, aby nás srážel na úroveň zvířat. Bojujme se strachem, stačí jen použít mozek.

V Evropě žije přes třicet milionů muslimů. Až do letoška se nad tím nikdo nepozastavil. Nikdo neřešil, že nám chce někdo „řezat hlavy a znásilňovat naše ženy“ (naše ženy si přeci budeme znásilňovat sami, no ne?:)
A jak praví klasik: Nejhorší smrt je smrt z vyděšení“. To se totiž těsně před tím poserete. Neposerme se. Díky.

Díky všem za podporu. Díky všem na místě za to, že nespali desítky hodin a byli tam. Díky všem, kteří mi narvali auto až po střechu. Díky všem, díky kterým jsme mohli na místě nakoupit tisíce balení vod, čaje, ponožky, banány, jablka, müsli tyčinky... Díky za to, že se každé ráno podíváte do zrcadla a zůstáváte lidmi...

Jo a rozhodně jsem tam nebyl naposledy.:)

 

Reklama