Reklama

nataceni

Já nevím, proč si každý myslí, že natáčení filmu nebo inscenace je nějaká „bžunda“. Samozřejmě, že tam o komické situace není nouze, ale ve chvíli, kdy se dějí, vám vůbec komické nepřepadají. Naopak, tuhne vám krev v žilách, když režisér řve, hází po vás předměty a odmítá točit, protože mu něco nejde pod fousy. Takových kousků jsem zažila při natáčení s režisérem Jiřím Krejčíkem víc než dost.

nataceni

Ale ani s režisérem-pohodářem to není procházka růžovým sadem, jak se můžete přesvědčit v reportáži z prvního natáčecího dne Čapkových povídek.

5.30 Budíček. Vstávání je pro mě vždycky vopruz, ale musím se probrat, protože v 7.00 na mě čeká auto. To je servis, který oceňuji. Zalezu si do prázdného minibusu úplně dozadu, abych si mohla ještě zdřímnout. „Cestou nabereme kameramana  v Dejvicích,“ říká řidič. Neodpovídám. Zastavujeme v ulici, kde má čekat. Nečeká. Řidič začíná lehce nervóznět, neboť provoz houstne a máme vyzvednout ještě dva herce. Kameraman zaspal a pojede vlastním autem.

To nám to pěkně začíná.

nataceni

nataceni8.00 S malým skluzem nabíráme Arnošta Goldflama. Zezadu kuňknu „Dobrý den“. Neslyší mě. Všimne si mé neviditelné osoby, až když nastoupí Igor Bareš. Trapas, vypadám jako nevychovanec. Ale Arnoštek je úžasný žoviální človíček a cestou s kolegou probírá rodinné záležitosti. Tomu to není dvakrát příjemné a převede řeč jinam.

8.30 jsme na place. Les poblíž Loděnic, kde se má natáčet scéna hledání zakopané mrtvoly. Na místě už je připravena technika a autobus s kostymérnou a maskérnou. Dala bych si kafe, ale catering teprve rozbaluje fidlátka. Je zima a lezavo. Normální průběh. Ve scénáři má být parný slunečný den. Ale naštěstí neprší, i když i na tento případ jsme připraveni.

9.00 přijíždí zbytek štábu, energická produkční popohání všechny zúčastněné. Čas je největší nepřítel. Rychle obléknout herce do kostýmů a nasednout do auta.

9.30 Přejezd na místo činu. Krásné místo s vysokou travou a vykopaným hrobem, v němž vězí tělo spálené oběti. „Necourejte v té trávě,“ křičí produkční. Všichni opatrně našlapují a jede se zkouška nanečisto. „Jako kamera!“ zvolá asistentka režie a herci se mávnutím proutku vtělí do svých rolí. Po pár režijních připomínkách se jede první ostrá.

Klapka, kamera, zvuk, akce!

10.30 „Obraz je hotov, přesouváme se na další místo,“ zavelí asistentka. Jdu se ze zvědavosti podívat na mrtvolu. Vypadá věrohodně. Aby ne, její podoba se konzultovala s odborníky na patologii.

11.30 Ve filmu se většinou nejede chronologicky, takže jdeme do hloubi lesa hledat tělo oběti, ačkoliv jsme ho už našli a vrah se doznal. „Stavba“ přinese na lesní cestu kašírovaná boží muka. Připomínají mi houpací sochu mohai z Velikonočních ostrovů. Během natáčení pobíhá pomocný personál od stavby a rekvizitářů po lese a sbírá houby. Snáší je maskérce, která jásá a průběžně je čistí.

nataceni

12.30 pauza na oběd

Catering nabízí tři druhy teplých jídel a všichni se střídají v jídelně pod improvizovaným stanem. Pokud by vás to zajímalo, jídlo není zdarma.

13.00 konec pauzy. „Pokračujeme,“ velí opět energická produkční. Všichni spořádaně dojedí, dokouří, dotelefonují, herci si zapnou kostýmy a jedeme na další místo. Někdo jde pěšky a cestou prolézá příkopy a křoviska ve snaze najít ještě nějakého hřiba.

nataceni

13.30 jsme opět na place. Uvelebím se u kmene obrovského smrku a fotografuji. Průběžně dávám pokyny kostymérce, aby někomu zapnula knoflík, upravila límeček nebo zastrčila čouhající podolek od košile. Bez reptání plní mé „rozkazy“ a já se cítím důležitě.

A tak to jde v naprosté pohodě celé odpoledne. Svým způsobem je to docela nuda. Stále se někam přesouváte, na něco čekáte, je vám zima. Snažím se rozptýlit fotografováním. Sáhnu do kapsy u bundy, a foťák nikde. Zatrne mi. Proboha, já jsem ho někde ztratila! Foťáček nebyl zrovna levný a  mám v něm snímky pro tuhle reportáž. Vydám se ho hledat na místa, kde jsme točili naposledy.

 

nataceniMého zděšeného výrazu si všimne řidič, který mě vezl ráno, a gentlemansky mi nabídne pomoc.

16.00 V lese už se pomalu stmívá a pouzdro je jako na potvoru v khaki barvě. Naštěstí jsou na něm stříbrné kytičky, které se zalesknou v mechu. Mám foťák a víc štěstí než rozumu.

16.30 vítězoslavně se vrátím na plac, kde se dotáčí poslední záběr dne. „Prosím, ticho, pojedeme ostrou,“ slyším už lehce nakřáplý hlas asistentky režie.

V tom mi v bundě zazvoní telefon. Krásná valčíková melodie uprostřed ztichlého lesa. Všichni se na mě otočí a já se mlátím se do kapes, abych ho umlčela. Naštěstí stojím v uctivé vzdálenosti a zvukař pokyne, že je vše v pořádku. Uf!

17.00 „Záběr je hotov, konec natáčení, pro dnešek všem děkuji!“ Nastane rychlý přesun k autům a balení fidlátek. Herci se převléknou do civilu a nastává odjez ve stejném pořadí a sestavě.

V autě si zase sednu dozadu. Herci toho už moc nenamluví, jsou evidentně unaveni. A já přemýšlím, jestli vám budu moct vyprávět nějakou veselou příhodu z natáčení.

Asi jsem vás zklamala, co? Tak možná příště.