Asi by ze mě touto formou milionářka nikdy nebyla. Na jednotlivé číslo jsem si netroufla vsadit, neb jsem netrefila ani barvu. Zato jsem viděla spoustu zajímavých lidí. V příštích dvaceti letech se do casina nechystám, ale za zkušenost jsem vděčná.

Dostala jsem se tam hlavně díky Sáře, se kterou jsem vám včera přinesla rozhovor TADY (klikni).

Kdybych šla jen tak z ulice, musela bych si zakoupit žetony za nemalou částku. Nevím, jak to chodí v jiných casinech, ale tohle, blízko Staroměstského náměstí v Praze, je přepychový model.

A ani návštěvníci nejsou žádní břídilové. Hned v úvodu jsem byla jako novinář poučena, že tedy fotit se tady opravdu nesmí téměř vůbec. Na dovolení jsem si směla vyfotit Sáru a dva další krupiéry. Byli to milí hoši. Dlužno říci, že oba hovoří několika jazyky, takže dělat tu krupiéra asi nemůže hned tak někdo. Mají vybrané chování tak jako veškerý další personál.

kFotografovat hosty je striktně zakázáno!

Vcelku tomu rozumím. Ne, každý pán a paní tu byli cizinci, i když jich bylo mnohonásobně víc.

Je to tu obrovské. Hodně stolů a hodně možností, jak obratem dokonale vydesinfikovat  účet.

Poker, automaty, ruleta… hudba, tanec, šampaňské, skotská whisky a asi padesát koktejlů.

Chvíli jsem si myslela, že ceny v jídelním lístku jsou spíš IČa.

Dala jsem si „Ranní růži“. Docela jsem uvítala, že šlo o pozornost paní majitelky, protože kdybych si dala dvě tři na vlastní účet, musela bych požádat Ježíška, aby přiletěl v srpnu. Nebo vůbec.

U rulety, kde sázky přijímal krupiér asi ve věku mého bratra, stálo devět lidí. Z toho dva Češi. Pán a paní. Nastala chvíle, kdy všichni horentně začali sázet. Také jsem vsadila. Jeden ze tří žetonků, které mi dala paní majitelka.

Vsadila jsem na červenou.

„Ukončete sázky, prosím – ukončete sázky, dámy a pánové…“

Kolo klokotá a kulička poletuje. Nutno říci, že ruleta zdaleka nepřipomínala tu, kterou jsem měla jako malá holka spolu s gumovým plátnem s čísly. Je to veliké, přísně vyvážené kolo a kulička tam rejdí o mnoho déle. V tu dobu se panstvo nenuceně baví, upíjí z pohárů, vede konverzaci a „vyzařuje inteligenci“.

„Čečna!“ napadlo mě. „To je příšerná situace v Čečně, že, pane Rushdie?“ Bridget by se tu také cítila jako doma. Asi jako já.

„Jedenáct, černá!!“

Skvěle, jsem klikař!

Pán s paní prohráli slušný sloupeček žetonů, ale nevypadali, že se v příštích minutách na toaletě ve vší slušnosti zastřelí.

Vyhrál černoch naproti mně.

Krupiér hrablem přisunul žetony jeho směrem. Keňan se usmál dokola kolem. Také jsem se usmála. Vypadala jsem asi tak přirozeně, jako bych měla na hlavě obří cedník.

„Zvykla byste si,“ pravila Sára, stojící za mnou s nějakým mužem.
„Sáro, nevím, možná bych si připadala líp u té tyče.“
„...Si to můžete, Míšo, zkusit…“
„Ale ano, poproste prosím úplně všechny, včetně personálu a ochranky, ať odejdou na deset minut ven a já jdu na to. Vy můžete zůstat.“

Zasmála se.

Na chvilku jsem si sebe představila mezi těmito lidmi v pozici u tyče, kterou tak bravurně ovládá Sára. Musela jsem se taky usmát. Zhynuli by smíchy po prvních taktech. Umím výtečně šplhat už od školy, leč nejsem si jistá, jestli by to bylo to pravé. Stejně jsem si zapomněla cvičební úbor.

Ještě chvíli jsem pozorovala sázející. Pán s paní byli nakonec „na svých“. Pan Keňan si rozhodně zřejmě přilepšil, a tak později odešel odlehčit výhře na bar a k pokeru. Francouz, věkem se blížící mému otci, vyhrál nejvíc. Hodně žetonů – krupiér mu pogratuloval. Pán poděkoval a tvářil se jako já, když si vsadím sportku za 90 korun a vyhraju 90 korun. Na jeho místě by mě ranila mrtvice, poskakovala bych jako opička na gumě, a on nic.

Nechtěla bych mu kupovat dárek pod stromeček.

Pozorovat pokerové hráče jsem mohla jen z dálky. No, uznejte, kdybych tam na ně civěla ve chvíli, když se tvářili všichni jako žulové kvádry… kdepak.

Jednou jsem dělala pošklebky na hradní stráž, ale tady jsem si to netroufla.

Casino je zajímavá zkušenost, ale mnohem víc se mi líbí v irské hospodě jen pár set metrů odsud.

Reklama