slepcem

Být slepý, nebo lépe řečeno nevidomý, jsem si již jednou vyzkoušel, vzpomínáte? Tenkrát jsem „oslepl“ skoro na celý den - doma (viz: Vyzkoušeno: Oslepl jsem). Nyní jsem se rozhodl, že se nechám zaměstnat v Navigačním centru SONS - Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých.

Možná se vám to už stalo. Potkali jste člověka s bílou holí, s mobilem u ucha, kterak nastoupí třeba do tramvaje, posadí se, schová telefon a začne si číst noviny. Asi vám to trochu nadzdvihlo mandle, ještě před chvílí jste mu chtěla nabídnout pomocnou ruku, ale vyklubal se z něj nějaký šprýmař - dost hloupý vtípek, dělat ze sebe slepého!

Tak už se nerozčilujte, nenarazila jste totiž na zcela nevidomého, ale na těžce zrakově postiženého. Ne každý ví, že těžké zrakové postižení ještě neznamená, že nevidíte vůbec nic. Postižení zraku jsou různorodá, záleží na typu postižení a na konkrétní situaci (například na osvětlení), do jaké míry postižený „vidí“. Někteří postižení se nedokáží zorientovat v prostoru, ale číst, byť s obtížemi, můžou. Jiní zase rozeznají barvy nebo pohyb. Každá diagnóza i každý konkrétní člověk má svá totiž specifika.

A co ten mobil, ptáte se. Inu, to třeba dotyčný právě mluvil s operátorem Navigačního centra, který mu pomáhal najít zastávku tramvaje nebo doporučoval vhodné spojení. To je totiž jedna ze služeb, kterou SONS svým klientům poskytuje.

slepcem mapa

Poprvé v práci

Jsem trochu jako nepopsaný list. O nevidomých toho moc nevím, takže si připadám jako Alenka v říši divů. Abych mohl tuhle práci dělat, musím dobře artikulovat, slušně vystupovat po telefonu, a především musím dobře zvládat vyhledávání informací na internetu a v mapách. Ve větších městech jsou mi velkým pomocníkem systémy podobné Google Street View.

Samozřejmě se ode mne také očekává, že budu o našich klientech vědět co možná nejvíce - především o tom, jak se orientují v prostoru a jaké problémy je mohou potkat. Dobrovolně a rád si proto zkouším pomocí speciálních brýlí, co vidí lidé s různým zrakovým postižením. Jak již bylo řečeno, většina jich opravdu něco málo vidí, a když o klientovi vím, že o zrak přišel kvůli cukrovce, mohu předpokládat, že je schopen například rozlišovat barvy, člověk, který oslepl v důsledku zeleného zákalu, zase ostře vidí ve velmi malém výseku zorného pole, takže třeba dokáže něco přečíst.

  • Těžce zrakově postižených (TZP) je v České republice asi 150.000 až 200.00, z toho „jen“ okolo 15.000 je zcela nevidomých.
  • Navigační centrum SONS provozuje bezplatnou neveřejnou telefonní linku. „Klienti nás musí nejprve kontaktovat přes normální telefonní číslo, skype nebo e-mail. Po ověření čísla jejich ZTP/P a registraci jim sdělíme číslo na bezplatnou linku. Mohou si u nás také zapůjčit k vyzkoušení navigační jednotku, s jejíž pomocí dokážeme určit jejich polohu a poradit jim, kam se mají vydat.“
  • Navigační jednotku plně hradí obce. Její cena se pohybuje okolo 14.000 korun. Nefunguje ovšem jako standardní GPS - nekomunikuje přímo s klientem, ale ukazuje pracovníkům Navigačního centra polohu klienta na speciální mapě. Bez jejich spolupráce je tedy nefunkční.
  • Další informace o službě: navigace.sons.cz

Nejčastější dotaz

Denně vyřídíme v průměru 28 telefonátů. Samozřejmě hlavně pomáháme klientům v orientaci na trase - tedy navigujeme, ale dotazy jsou občas všelijaké. Klienti se nás ptají třeba na výsledky nějakého sportovního utkání, na program kin... A někdy si prostě potřebují s někým „popovídat“. Pokud máme volné kapacity, snažíme se jim vyhovět, přednost má ovšem orientace klientů „v terénu“. Nejvíc dotazů se týká vyhledání nejlepšího dopravního spojení.

slepcem navigace

Můj první telefonát

„Navigační centrum SONS, Jakub Kočí, dobrý den.“
„Dobrý den, Marek M., nějak jsem zabloudil. Potřebuju se dostat na Staroměstskou a teď jsem někde u Bílé labutě, ale asi jsem odbočil špatně.“
„Moment, hned si vás najdu... aha, už vás mám. Víte, po které ruce máte vozovku?“
„Auta slyším vpravo. A někde dál přede mnou jsou tramvaje.“
„Dobře, dostal jste se nám z trasy, ale to napravíme,“
vidím, že mi pan Marek odťapal do Klimentské ulice. „Pokračujte dále ve směru chůze, podél domů po vaší levé ruce, zhruba po 150 metrech se dostanete na křižovatku s ulicí Revoluční, po té jezdí tramvaje, tam zahněte podél rohového domu doleva.“
„Mám před sebou nějakou zeď.“

Otvírám Street View a zjišťuji, že jde jen o výklenek domů. Zeď jsme obešli a pokračujeme dál. Marka jsem nakonec úspěšně dopravil na Staroměstskou.

I já to zkusil

Vyzkoušel jsem si v doprovodu zkušené navigátorky Ivany, jaké to je jít venku bez očí... Dostal jsem instruktáž, jak správně ťukat holí, vzal ji do pravé ruky, do levačky jsem dostal zkušeného vodicího psa Bragiho, přes oči klapky a do kapsy VPNku - přístroj, díky kterému nevidomý například donutí v Praze a Brně mluvit tramvaj. Jak? Zmáčkne příslušné tlačítko na VPNce a tramvaj mu ohlásí, jaké má číslo a do jaké cílové stanice jede: „Linka číslo 14, směr Sídliště Barrandov."

A jaká je tedy moje zkušenost? Chodit slepý venku je něco úplně jiného než ve známém prostředí z mé první „nevidomé“ reportáže. Také mám stále pocit, že mě okolí pozoruje. Tenhle pocit je prý normální a má ho řada nevidomých - není to nic příjemného.

Bragiho po chvíli vracím, protože s ním moc chodit neumím. Vím, že zastavuje před schody a u přechodů, ale stále ho ťukám do nohou a on mě vede rychleji než ve svých slepých začátcích potřebuji.

Bez psa zkouším všechno možné, orientaci ve volném prostoru bez zdí, chůzi rovně určeným směrem, odhad vzdálenosti, otáčení se o devadesát stupňů a čelem vzad. Když jsem aspoň zběžně procvičen v „prostorové orientaci“, jak se říká téhle dovednosti, kterou musí nevidomí zvládnout, vyrážím dál...

Fotoreportáž

Vyrážíme: Bragi a já

Bragi a já

Bragi, kamaráde, půjdu radši sám...

Bragi

Tady někde bude schod...

Obrubník

Zvláštní místo, že by křižovatka? Ztratil jsem zeď vlevo...

Ztracená zeď

Vezmeme to parkem. Cestička se pozná dobře, ťuká jinak...

Park

Ha, lampo, poznal jsem tě!

Lampa

Co to může být?

Koš

A tohle je zase co?

Strom

Jízda po eskalátoru mi šla

Eskalátor

Moje pocity

Ivana mi řekla, že zkušení nevidomí jsou při orientaci daleko jistější, takže se cítím spíš jako člověk, který právě oslepl.

  • Mám dojem, že všichni lidé okolo mluví na mě. Nedohaduji vzdálenost hlasů. Svět okolo je vůbec plný zajímavých zvuků.
  • Ulice jsou členité - orientace podle zdí je docela příjemná, ale otevřené dveře, vjezdy, loubí a zákoutí jsou zrádné. Člověk se snadno ztratí.
  • Je mi hloupé, když občas ťuknu do auta či dokonce do člověka.
  • Špatně odhaduji vzdálenost - vše mi připadá strašně daleko.
  • Schodnice při cestě dolů ze schodů jsou kratší, než jsem si myslel...

Další zajímavá zkušenost za mnou. Kam vyrazím příště? Nechte se překvapit.

Vzniklo ve spolupráci s Navigačním centrem SONS: navigace.sons.cz

Podobné reportáže dělám rád - pokud vás napadne něco, co byste chtěly, abych vyzkoušel, pište to do diskuze, nebo lépe na e-mail: jakub.koci@zena-in.cz. Nápadů není nikdy dost! Určitě se nechám - nebo někdo další v redakci - inspirovat.

Kam dál?

Reklama