Byla mi šílená zima a nechtěla jsem se zdržet v Náměšti dlouho, ale nakonec jsem vydržela celý závod. Motorky a závody sice moc nemusím, ale hnala mě zvědavost. Co asi láká dívky a ženy na tomto špinavém sportu?

kNěkolik umělých překážek z pneumatik, skruží a klád. Byly podél celé motokrosové trati a výjezdy končily téměř vždy v nějaké mokřině. Za pár vteřin vypadali závodníci jako jeden muž. Muž bahenní.

Zbytek náročnosti trati dotvořily vydatné deště, které trať pečlivě smáčely pomalu celý týden.

„Vzhledem k listopadovému vysokému datu už hodně motorek prodělává posezónní „rehabilitace,“ řekl mi jeden ze závodníků, Pavel, kterého jsem na trati později nebyla schopna identifikovat vedle zacákaného balvanu.

Většina překážek a nejdelší výjezd měly i své objízdné trasy. Ty ale po několika kolech nebyly vůbec jednodušší.  

Vyjeté hluboké koleje si hrály s nejedním závodníkem, který měl později problém vytáhnout z nich nohy i motorku.  

Vysoký rákos byl často tím správným airbagem, nebo se v něm motorky valily jak kombajny.

V bahnitých „lagunkách“ se s ubývajícími silami válelo docela dost lidí a vyprošťováci z řad pořadatelů a doprovodů měli práce víc než dost.

Když jsem na to chvíli koukala, zmrzlá jako preclík, říkala jsem si: „Ani omylem! Zlatý auto!“

„Holky a mašiny?“

A přece se najde nejen mnoho mužů, tam to lze lépe pochopit, ale i žen, kterým tento druh sportu učaroval natolik, že se jim stal láskou a tím pravým vzrušením.

u

Alespoň soudě podle slov Pavlíny, kterou jsem „ulovila“ krátce před závodem.

pPohled na tu stejnou, velice pohlednou slečnu po závodu byl tristní, ale vypadalo to, že problém s tím mám jen já a že lítost, kterou jsem jí při tom pohledu věnovala, rozhodně nebyla na místě, z pohledu jejího.

„K motorkám mě přivedli táta a brácha.

Napřed mě s sebou tahali na tréninky, doma jsem postávala v garáži, kde se hrabali tihle dva v mašinách, pak mě otec svezl.

Pak jsem jela párkrát s bráchou, pak jsem se svezla sama a už jsem v tom lítala taky,“ vypráví.

Jak dlouho jezdíš, Pavlíno?
Už dobře pět let to bude.

Už jsi někde něco vyhrála?
Mezi juniory jsem ve své třídě byla jednou první, to bylo v Mladé Boleslavi, a pak loni jsem byla třetí.

Co na to táta a brácha?
No jsou pyšní. I když se nevyhnu jejich ironii, že jsem holka. Říkají mi „Zacákaná panenka“.

Máš přítele?
Mám, je někde tady. Támhle! (Pavlína ukazuje na pohledného, čistého mladíka se dvěma svařáky v rukou)

pNevadí mu tvoje záliba?
Nevadí. On má pochopení, a dokonce myslím, že je na mě pyšný. Podezírám ho, že když jsem zabahněná k nepoznání a sundám helmu, že ho to snad i trochu vzrušuje. Ale to mu neříkejte (smích).

 

No a co maminka? Nebojí se o vás všechny?
Bojí a bát se bude, jako každá maminka, ale nikdy mi nic nezakazovala, jako tátovi nebo bráchovi. Jednou mi řekla, že to stejně čekala, když jsem se začala motat v garáži a chodila domů od oleje. Ona říká, že jsme všichni magoři, ale myslí to dobře. Je to hodná máma.

Jak dlouho chceš závodit?
Tak já bych ráda hodně dlouho, i když abych kvůli tomu třeba odsunula budoucí rodinu, to zase ne. Jednou chci mít děti a chci být matkou. Takovou, jakou mám sama.

Co když bude dítě taky závodník?
No tak já s tím počítám, že bude a že bude dobrý. Nebo dobrá, to je jedno.

Měj se hezky a přeji hodně štěstí!


V tomto závodě se Pavlína neumístila mezi první desítkou, ale statečně dojela i přes to, že její motorku vyprošťovali tři lidé.

Ovšem, nebyla zdaleka jediná.

Jinak musím říct, že je na tom cosi působivého.

Reklama