Reklama

 

Tak toho, dámy, nebrat! Z vězení do vězení, civilní život jen jako přestávka na vykrádačky bytů nebo aut. Tak žije sedmatřicetiletý René Plášil. A pokud netrpíte syndromem bezmezné obětavosti, zřejmě v jeho životě nezakotvíte. Jedna žena se však v jeho životě přece jen významně zapsala. Režisérka Helena Třeštíková, která o něm natočila dokument. A natáčela ho dvacet let.

 

Reného život má dvě základní etapy. První trvala do 16 a půl let, kdy žil s tátou – máma je po rozvodu, když Renému bylo sedm let, opustila. Pak začíná druhá, v níž třeba 11 let po sobě poznal Vánoce jen ve vězení. Kdykoliv ho totiž mezitím propustili, neohřál se na svobodě ani půl roku. A tak se třeba těsně před třicítkou na Václavském náměstí rozplývá, jak vypadá podzim, který člověk nevidí přes mříže. Za dvacet let natáčení si totiž v chládku seděl 16 let!

 

Je jasné, že právě absence matky poznamenala jeho život významně. Nepoznal nikdy jistotu její náruče, která výrazně doplňuje bezpečí, jež rodinnému krbu dodává otec. A možná proto také nikdy nedokázal říct, co dál, po čem touží, a jeho jedinou jistotou, jediným pevným bodem se stala vězeňská cela a zdejší režim. „Jediný, co bysem si přál, je mít jasno, jasno o svý budoucnosti.“ Na začátky kariéry vězně vzpomíná s opovržením vůči sobě i prvnímu soudci. Musel, ku… přece vědět, kam mě v tom věku posílá. Co ze mě bude,“ říká René. Sedmdesát bytů a jiných objektů za něj ale už soudce nevykradl.

 

V průběhu let strávených za mřížemi, zejména za krádeže, se nechal potetovat na celém těle, utekl z vězení a zase byl chycen, vykradl byt režisérky Třeštíkové, prožil dva milostné příběhy, onemocněl roztroušenou sklerózou a psychologové u něj zjistili nadprůměrnou inteligenci. Svůj názor na svět demonstruje René anglicky nepřesně napsaným tetováním „Fuck of people“, které „zdobí“ jeho krk. 

 

 

Vydal také dva romány Běh na trati k... a Bohové, s. r. o. Díky nim se vypisuje ze své životní bolesti, z každodenního citové strádání, které významně přeruší jeho přítelkyně Katka. Pak ale René zase ulítne a sedí. Přítelkyně zřejmě nedopadla také dobře. Údajně po rozpadu jejich partnerství jede v tvrdých drogách, pak fotí pro pornočasopisy… Reného snaha pomoci jí, která byla zřejmě jednou z mála šancí pomoci sám sobě, troskotá.

 

A celý dokument končí poplatně jeho začátku o životní trosce. René si půjčuje od režisérky digitální kameru, aby natočil sám sebe po opuštění vězení, ale tu nakonec prodá a v sms se přizná, že ji prodal, a jediné, co natočil, je soukromé porno.

 

Celý příběh o Reném Plášilovi se odehrává na pozadí převratných událostí novodobých českých dějin. Začíná ve vězení pod socialistickými plakáty, pokračuje během sametové revoluce a dostává zdánlivou pointu amnestií tehdejšího prezidenta Václava Havla. René se ale brzy vrací zpět do kriminálu, aby tak vstoupil do Evropské unie opět jako vězeň.

 

Režisérka Helena Třeštíková o svém filmu

 

Bylo těžké získávat povolení věznice k návštěvě Reného s kamerou?

Za dobu našeho natáčení jsme navštívili několik věznic. V poslední době především Valdice. Vztah vězeňské služby k médiím se také měnil – jako vše. Byla období, kdy se nesmělo natáčet jinak než v návštěvní místnosti a přes mříže. Nepomohly mé nářky, že to je z filmařského hlediska velmi nešťastné. Předpisy byly předpisy a nedalo se s tím hnout. Naštěstí v poslední etapě našeho natáčení byl René na tzv. „výstupním oddělení“, a tam jsme se nakonec díky velké vstřícnosti pane ředitele Valdic přece jen dostali. Myslím, že to bylo i tím, že jsme už byli „známá firma“ a bylo jasné, že netočíme žádné bulvární senzace.

 

René napsal ve vězení dvě knihy, které mu byly následně vydány, vydání té třetí je na spadnutí. Jakou roli jste v tomto sehrála a co vás k tomu vedlo?

Z Reného dopisů se mi zdálo, že má literární talent. Když byl v roce 1993 odsouzen k šestiletému trestu, psala jsem mu, aby ten čas ve vězení zkusil naplnit psaním. Aby psal o sobě, o svých zkušenostech, o svém prožívání věznění. René to vzal vážně a začal opravdu psát. První rukopis „Běžec na trati k…“ jsem nechala přepsat a nabízela různým nakladatelstvím. Po různých peripetiích se to nakonec podařilo a kniha v roce 1998 opravdu vyšla. Vzápětí poté vyšla v témže nakladatelství druhá kniha „Bohové, s. r. o.“ René psal dál a existuje ještě několik nevydaných rukopisů. Teď se připravuje vydání Reného textů z poslední doby.

 

Na počátku 90. let vykrade mezi jinými i váš byt. Proč si myslíte, že vykradl zrovna vás? Nebyla jste v tu chvíli odhodlána přestat o takovém člověku natáčet film?

Naše vykradení je jedna z nejdramatičtějších situací našeho společného příběhu. Odehrálo se v době dokončování prvního tvaru filmu pro televizi a já jsem je použila jako pointu. Z reakcí diváků jsem měla pocit, že to je pointa celkem působivá. Já jsem po vykradení prošla celou škálou pocitů. Od vzteku k pocitu, že je to od Reného nějaký vzkaz, zpráva, kterou bych měla rozšifrovat. A tak se postupně rodila idea pokračování filmu. René také dále korespondoval a něco jsme si vyjasnili v dopisech.

 

Reného ve filmu vídáme povětšinou právě v prostředí věznic, soudních síní, párkrát přímo na ulici po propuštění nebo prostě jen tak někde ve městě. Nepozval vás s kamerou nikdy k sobě domů?

Žádné „doma“ nebylo. René při svých pobytech na svobodě přebýval u různých známých, žen, či různě improvizoval své bydlení a nikdy nechtěl, abychom tam točili. Vždy říkal, že nás pozve, až bude mít něco stabilního. Ale to se nikdy neuskutečnilo.

 

Vídala jste Reného v průběhu těch let také někdy bez přítomnosti štábu, kdy jste se setkali naposledy?

S Reném jsem se několikrát setkala bez kamery. Jednou byl i u nás doma – brzy poté nás vykradl. Naše poslední domluvené setkání bez kamery asi před třemi lety v Praze dopadlo tak, že jsem na něj čekala asi dvě hodiny v kavárně a on pak zavolal, že to nestíhá…

 

Jste s ním v kontaktu i po natáčení?

Vyměnili jsme si pár sms. Přiznal se k prodeji kamery. A když jsem se ho zeptala, jestli tím můžu film zakončit, napsal, že pokud to bude zajímavé, tak ano. A rovnou mě požádal o dva lístky na premiéru.

 

Film René patří mezi tzv. Dokumenty do kina, zajdete na něj? Je vám Reného spíše líto, nebo jím opovrhujete?