Milá Míšo a redakce,posílám svůj názor na Pišty Hufnágly...Že jsem si já nešťastná, nevzala Pištu Hufnágla! Že jsem si já nešťastná, nevzala toho prvního... nebo druhého... toho třetího už radši ne!

Ono je to totiž o ideálech.

Když jsem se poprvé romanticky zamilovala, tak mě to drželo rok, rok platonické lásky, jež nakonec vyústila v jedno jediné rande, jež pro mě navždy zůstane ve vzpomínkách jako to nej. Druhá láska byla taky platonická a trvala též rok. Pár krátkých schůzek a pár polibků. Toť vše.

Oba tito ideální mužové měli totiž jednu nevýhodu - byla jsem pro ně bokovka.

No, to tak někdy chodí, když je člověk čerstvě plnoletý a mládí má před sebou...

...a pak už to šlo spíš z kopce.

Nemůžu se zbavit pocitu, že vztahy jsou nejkrásnější do chvíle, než dojde "na postel". Pak se všechno zhroutí. Iluze, něžné vzrušení a dráždivé představy před spaním. A v těchto dvou případech na postel nedošlo. Nestihlo se to.

Což je do jisté míry výhoda. V těch dalších se to už bohužel stihlo....

No, to tak někdy chodí, když si chce člověk užívat krásné zamilovanosti a ten druhý toho chce trochu víc... a je vám sotva dvacet...

...a ještě horší to je, když s tím rádoby ideálem začnete chodit trošku déle, v řádech měsíců, let či s ním dokonce bydlet. To už iluze padají, stejně jako spodní prádlo před koupáním, ponožky se trousí kdekoliv, ten druhý vám zabírá postel, sežere cokoliv z ledničky jen tak, nevyluxuje nebo naopak vyluxuje i ten knoflík, co vám včera upadnul z noční košile, občas si krkne, občas si prdne a občas taky chodí kakat...a začne se tragicky nestydět a klidně chodí po domácnosti nahatý... kouzlo romantiky je v tu ránu pryč.

No, tak to někdy chodí, a pak se začíná myslet na ty Pišty Hufnágly...

Je mi jasné, že s každým je to stejné. I ten první Pišta, i ten druhý, na které s láskou vzpomínám, by jednoho dne ve společné domácnosti shodili špinavé trencle a šli by na záchod.

A tak muže dělím na dvě skupiny - na ty reálné, s nimiž je život krásný i když plný kompromisů, načež tyto kompromisy svým způsobem tvoří důvěrné pouto, a na ty, jež mi zůstaly jako ti Pištové...

A vím, že z každého Pišty by se časem stal táta Smolík. Ale já nerada padám hubou na zem, a tak si dál sním...co kdybych si vzala toho Pištu?

RenataP

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Já nemohu Renato, než souhlasit. Asi se na tohle názory různí, ale pro mě je model „Už před sebou prdíte?“ něco tak nepřijatelného, že se mi ježí vlasy. V momentě, kdyby to tak bylo, (logicky ne omylem) pokládala bych to nikoli za důvěru, ale za absolutní ignorování taktu, úcty a estetiky. Pišta by byl u mě jen hroudou a konec. Díky názor, se kterým jsem se ráda ztotožnila. Míša

  • Stalo se i vám někdy v životě, že byste si například nechaly vymluvit muže, například rodiči, na kterého jste pak nikdy nezapomněly?
  • Nebo jste to byly třeba vy samy, kdo ho vymluvil sobě?
  • Daly jste někdy přednost někomu, kdo se později ukázal jako hrubý omyl, ale už nebyla cesta zpátky?
  • Litujete, že jste někoho opustily, nebo nechaly dojít k něčemu, co byste dnes hodnotily zcela jinak?
  • Nebo máte ve vzpomínce naopak zakódováno: „Ještě že jsem zavčasu dostala rozum?“

To je téma pro vašepříběhy, které mi pište na redakce@zena-in.cz

Hrajeme o kvalitní rtěnku a voňavou aviváž.

Reklama