Retro je dnes v módě. Na pultech knihkupectví jsou tři úžasné knihy Michala Petrova RETRO. Čím se ta vaše liší a na co se v ní čtenáři mohou těšit?
Ano, retro teď frčí. Setkávám se s ním na každém kroku a zodpovědně říkám, že dnes bych se asi do podobné přehlídky ve starém stylu sama od sebe nepustila. Co bylo před časem lákavé a mimořádné, teď už nemá ten punc jedinečnosti. I to je důvod, proč jsem dala knize kus sebe, svoje vlastní vzpomínky, někdy až velmi osobní. A právě kus mého života udělal z té knihy něco jiného, než jsou ty ostatní. Alespoň tak soudí lidé, kteří si ji dosud přečetli.
Renata Šťastná
Narodila jste se v roce 1971, takže dětství a pubertu prožila za totáče. Otázka na první pohled banální, ale možná bude docela těžká: Na co z té doby vlastně nejvíce vzpomínáte?
Ano, dětství jsem naplno strávila v totalitní době. Brala jsem ji takovou, jaká byla. Až s odstupem času má člověk možnost hodnotit, když se na to podívá z dálky. Byly jsme děti a dělaly blbiny, vystačily jsme si s málem. Já vlastně moc ráda vzpomínám na všechno, co jsem tehdy prožila. Nakonec i na ty mozoly na rukách od lopaty, když jsme místo do Jugošky jezdili „na maltu“ kousek za Prahu a stavěli s rodiči dům.
Pamatuju si, že děti tehdy sbíraly až neuvěřitelné věci – zahraniční papírové ubrousky, igelitové tašky. Co obsahovala vaše dětská sbírka?
Mým prvním počinem byla právě sbírka ubrousková, měla jsem jich plnou krabici. Ubrousky mi vozili známí z každého koutu - ať už naší republiky, nebo občas i z těch cizích. Jenže potom jsem celou tu krabici při stěhování někam zašantročila a věřte, že mě to dodnes mrzí. Byla moje nejcennější. Pak jsem sbírala prasátka, ale byly to báječné lapače prachu, že jsem je jednoho krásného dne všechna osprchovala a věnovala je mým kamarádům. Jediná sbírka, kterou držím dodnes, jsou sloni. Mám jich asi třicet v různých provedeních a velikostech. Ne, že by to lapače prachu nebyly, ale přeci jen, jsou to vzpomínky a ty si už ponechám.
Renata Šťastná - Vzpomínkomat
Napsala jste již pár knížek. Napadlo vás třeba před těmi více jak třiceti lety, na které jsme před chvíli vzpomínaly, že se budete jednou živit psaním? A co vás na této práci baví nejvíce?
Vždycky mě bavilo psát a vždycky jsem si přála být spisovatelkou. Někdo mi z legrace říká „Ahoj, paní spisovatelko“. Můj kamarád hudebník, s kterým jsme měli asi patnáct společných vystoupení po knihovnách, mě jako spisovatelku představoval. Já vždycky mávnu rukou a říkám, že já přece nejsem, že to jiní jsou spisovatelé…. Ale je to asi úhel pohledu. Slovo spisovatel je podle mě velmi zavazující. Pokud mě tak lidé berou, jsem jedině ráda.
A co mě na psaní baví? Že mohu sdělit pocit. Mám ráda dvojsmyslnost, lehkost, nadsázku a přirovnání. Se slovy se dá krásně tvořit, tak jako malíře baví, když mu vznikají krásné obrazy skládající se z mnoha tahů štětcem, mě baví to, co vznikne spojováním písmen. S tužkou v ruce a blokem jsem opravdu šťastná.
Jinak psaním knih se neživím, pracuji jako redaktorka časopisu Naše rodina, kde je mi dobře, protože tam mám dost prostoru na tvůrčí realizaci. Psaní je především moje záliba, která mi pomáhá ve smutku i v radosti. Knižní miminka jsou mi odměnou za práci, kterou jsem s nimi měla. Nejsem spisovatelka profík, jehož hlavní obživou je psaní. To bych musela být Rowlingová nebo Fulghum.
Renata Šťastná - Vzpomínkomat
Pokud se nepletu, tak Vzpomínkomat je i takovým vaším soukromým „deníčkem“. Jak se vám ty vzpomínky vybavovaly. Přece jen už je to pár let, žijeme ve svých nových dospěláckých životech, mnohdy zahalených jakýmsi kouzelným oparem, který všechny ty naše příběhy lehce zkresluje, někdy až idealizuje.
Nevím, jak je to možné, ale já jsem moc v paměti nedolovala. Od dětství jsem měla výbornou představivost a chuťovou, sluchovou a hmatovou paměť. Takže jsem spíš řešila, co použít, a co vypustit, protože vzpomínek je opravdu hodně. A dost mi jich zbylo ještě na příště.
Podtitulek knížky zní Kniha, kterou si můžete dotvořit sami ze svých vzpomínek. Co od toho mohou čtenáři očekávat? Patrně se jedná o další titul, který byste sestavila z jejich příspěvků?
Kdo mívá příliš očekávání, bývá často zklamán, říká se. Tady to nemusí platit tak jednoznačně. Mně se moc líbí, když mluvím s lidmi, kteří už Vzpomínkomat mají. Vlastně ani moc nemluvím, jen poslouchám. Každá stránka je plná vzpomínek a při pohledu na ty moje se rozbíhají i ty ostatních lidí. Například jsem mluvila s jedním kamarádem a on se při pohledu na zadní stranu obálky, kde jsou cvičenky na Strahově, rozpovídal: „Víš, kolik bylo na stadionu značek? A že jsem to fotil?“ ptal se mě.
A takhle je to vlastně pokaždé. Pohled na fotku a vzpomínky se sypou. Takže když tomu dám trochu času, věřím, že přijdou stovky vzpomínek od stovek lidí. To je na tom totiž kouzelné. Na jednu konkrétní věc má pět lidí pět vzpomínek. A když se jim bude chtít a dají si tu práci, aby je zaznamenali, já je ráda seberu a poskládám do dalšího sborníku. Svět se netočí kolem Šťastné, jako mě, svět se točí kolem nás všech!

Děkuji za rozhovor a přeji radost ze všech vzpomínek.

foto: Miroslav Martinovský a archiv paní Renáty.

Přečtěte si také:

Uložit

Reklama