Vztahy

Řekněte jim včas, že je máte rádi

Čtyři měsíce mi zbývají do osmačtyřicítky. Takové divné číslo, ani mladá, ani stará. Pro mě má ještě trochu nahořklou příchuť. Přesně tolik, jako je dnes mně, bylo mé mamince, když zemřela. Byla v tu dobu sice už v invalidním důchodu, ale nikdo z nás (tatínek a já) nečekal, že by mohla odejít. Celých mých pětadvacet let jsem brala jako samozřejmost, že ji mám.

Moje maminka nebyla jako maminky mých kamarádek. Když jsem k nim přišla, buď pobíhaly s prachovkou po bytě, nebo míchaly guláš v kastrolu. Mou maminku vaření moc nebavilo (co pamatuji, vařil vždycky táta, šlo mu to moc dobře. A to byl elektrikář!). Uklízení brala jako nutné zlo. Co ale milovala, byly knížky. Však jsme jich taky doma měli!
Maminka byla úřednice. Den co den, osm hodin, bušila do psacího stroje. A přitom tak chtěla něco víc! Chtěla studovat archeologii, bavily ji jazyky, byla nadaná. Ale bylo pár let po válce a její autoritativní matka rozhodla, že studia nejsou pro ženskou a stačí obchodní akademie.
V tanečních k mamince přitančil tatínek. Prožili spolu pak pětadvacet let, měli se rádi, ale když se teď s odstupem na jejich vztah dívám, mám tak trochu pocit, že táta ne vždycky maminku chápal. Byl praktik, realista. Ona byla snílek, knihomolka. Když jsem vplula do puberty, začalo mi to všechno na ní vadit. Že není taková, jako třeba Věrčina máma. Pořád jsme se hádaly. Hádky vznikaly kvůli úplným maličkostem. Kvůli svetru, který mi koupila, a já ho nechtěla nosit, kvůli neutřenému nádobí, kvůli trojce z fyziky. Život s ní mi tehdy připadal nesnesitelný.
Odešla jsem na vysokou a po ní nastoupila do práce v místě dost vzdáleném od domova. Vzdálily jsme se, ale paradoxně jsme se začaly přibližovat. Když jsem se jednou za čas vypravila domů, povídaly jsme si spolu hodiny o všem možném. Jen o mých srdečních záležitostech raději ne. Věděla jsem, že by zase začaly výčitky. Jak to, že Věra už je vdaná, jak to že Ivča už má dítě, jak to, že já pořád nic. Kvůli tomu, že jsem ve svých pětadvaceti ještě svobodná, jsme se tenkrát na Dušičky v osmdesátém zase pěkně pohádaly. Odjížděla jsem z domova s tím, že mě hned tak neuvidí... Kdybych věděla, že se už neuvidíme nikdy! Kdybych... Teprve, když mi odešla, jsem pochopila, jak jsem ji měla ráda. A že jsem jí to vlastně nikdy nedokázala říct.
Náhle se začaly vynořovat dávno zapomenuté vzpomínky. Ležím s chřipkou v posteli, pokojem voní lipový čaj a ona mi čte pohádky. Jsme na Moravě a spíme poprvé ve stanu. Hrozně se bojím a tulím se k ní co nejblíž. Sedíme na kolotoči a zpíváme na celý park „Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko“.
Někde jsem četla, že lidé, které máme rádi, nemohou zemřít. A když už se stane, že jejich tělo opustí tento svět, oni s námi žijí dál v našich myslích. Mami, nevím, co děláš, tam kde teď jsi, ale věřím, že mě slyšíš. Mám tě ráda! A odpusť to neutřené nádobí.
   
01.04.2003 - Láska a vztahy - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. [32] Fashion_Martina [*]

    Jo a zapomnela jsem napsat, ze od jiste doby, tj. asi od mych 35 let se nestydim rodicum rikat, ze je mam moc rada a taky to casto delam

    superkarma: 0 01.04.2008, 10:26:04
  2. [31] Fashion_Martina [*]

    Tak po dlouhe dobe musim zareagovat a taky se mi chce brecet.
    Jsem nejmladsi ze 3 deti a mamu miluju celym srdce, s tatou to bylo vzdycky tezky, byl autoritativni a cholericky. Ale dneska jsou uz dost stari, mame je 75 a tatovi 79 a desim se, az jednoho z nich ztratim

    superkarma: 0 01.04.2008, 10:24:21
  3. avatar
    [30] átéčko [*]

    mirrea: Moc krásně napsané

    superkarma: 0 01.04.2008, 09:50:16
  4. avatar
    [29] blondýna [*]

    To umřela brzy,je mi to líto .Moje rodiče taky mám moc ráda,nedovedu si představit,že jednou odejdou .I my všichni,to je jasný. Našim je mamče-61.let,tatkovi 64.let a babičky a dědečky už nemám.Vlastně jo a bezvadnýho,tom je 82.let a je čiperný,je to přítelův táta.

    superkarma: 0 01.04.2008, 07:49:17
  5. avatar
    [27] -Lucinecka- [*]

    Moc hezky napsaný příběh,ale velice smutný.Mám z toho úplně slzy v čích ,ale život jde dál.

    superkarma: 0 04.04.2003, 22:27:12
  6. avatar
    [26] -Lucinecka- [*]

    Moc hezky napsaný příběh,ale velice smutný.Mám z toho úplně slzy v čích ,ale život jde dál.

    superkarma: 0 04.04.2003, 22:20:16
  7. avatar
    [23] sarobrouk [*]

    superkarma: 0 02.04.2003, 13:44:01
  8. avatar
    [22] Adi [*]

    Je to už 9 let co zemřel můj tatínek. A pořád mi hrozně chybí. Není den, kdybych si na něj nevzpoměla a dost často se mi chce plakat z toho, že už tu není, že už ho nikdy neuvidím. A je mi moc líto mého malého syna, který ho nikdy nopozná. A končím, protože už zase bulím

    superkarma: 0 02.04.2003, 00:19:14
  9. avatar
    [21] Lubar [*]

    Já mámu nemám od svých patnácti, moje o mamču přišlo ve dvanácti a v obou případech je to už skoro třináct let ... Občas si o nich povídáme - jak spolu sedí na jednom obláčku, dívají se na nás, smějí se a mají z nás obrovskou radost ... A za tím vším je to, že tu prostě nejsou - nebyly na našich maturitních plesech, neviděly naše první lásky, ta moje nebyla na vytoužené promoci, ova neviděla, jak se ze "skoropropadlíka" stal "skoropremiant", nebyly na naší svatbě, neuvidí jednou svoje vnoučata, ale my přesto víme, že nás měly rády a že ony věděly, že my máme rádi je ... Mám pocit, že na ztrátu mámy je vždycky brzy a vždycky to bolí, ale vždycky ta máma ví, že dítě jí má rádo ... Netrapme se tím, že jsme jim to nestihly říct, raděj věřme tomu, že někde s obláčku na nás shlíží a drží nám palce, pomáhá to

    superkarma: 0 01.04.2003, 23:04:07
  10. avatar
    [20] piškotek [*]

    Mám z toho slzy v očích. Ale trochu mě to probudilo. Asi to nikdy neřeknu říkám to svým rodičům jinak(kytičkou, dárečkem). Snad to vidí nebo pochopí. Prostě mě taky ještě snad nikdy neřekl jasně a zřetelně mám tě rád, ráda. Proč? Svým dětem se to snažím říkat ale teď je už možná pozdě možná, že k sobě najdeme cestu až po pubertě.

    superkarma: 0 01.04.2003, 14:41:28
  11. avatar
    [19] mirrea [*]

    Zuzčo, jestli ti tohle psaní způsobilo depku, tak to mě fakt mrzí, mně naopak moc pomohlo. No není na světě ten...

    superkarma: 0 01.04.2003, 14:12:17
  12. avatar
    [18] mirrea [*]

    stazko, taky budu mít letos dvouleté výročí odchodu tatínka, taky si s oběma často povídám, ono je to asi normální, vždyť dál žijí v nás...

    superkarma: 0 01.04.2003, 14:10:51
  13. avatar
    [16] zeva [*]

    Já ani nevidím pro slzy na klávesnici. Letos v létě to budou dva roky co mi odešel táta a pořád to bolí. Moc mi chybí. Často přemyýšlím, co jsem kdy řekla, udělala špatně, nebo neudělala vůbec, čím jsem ho zarmoutila, ranila. Nejhorší je, že to už nemůžu nijak napravit, říct mu jak mě to mrzí. Že jsem ho měla moc ráda a že ho pořád potřebuju. Někdy mě dokonce napadne vzít telefon a zavolat, jako dřív. Pak si uvědomím, že už není kam volat.
    Jsem ráda za tenhle článek. Je dobře si občas připomenout i tak základní věci, jako je láska, úcta, tolerance. Umět si vážit těch co máme a užít se, dokud se máme.
    Takže až přijde dcera ze školy, která zrovna prochází pubertou, už teď vím, že se na ní nebudu mračit, za to že jsme se ráno trochu chytly kvůli nádobí. Teď mi to přijde jako malichernost. Radši vytáhneme kola a vyrazíme někam ven. Protože já v jejím věku jsem nebyla jiná.

    superkarma: 0 01.04.2003, 13:31:09
  14. avatar
    [14] Ivanka [*]

    Holky, to asi nikdy nepřebolí...... ale oni tam jsou, nahoře, plují na mráčkách a davají na nás pozor.
    Mým strážným andělem je určitě má teta. Byla vždycky takovou mojí druhou mámou, jelikož svý děti neměla. V sobotu to bylo 8 let, co zemřela. taky jsem jí nikdy neřekla, ajk moc ji mám ráda, ale myslím, že v posledních dnech, kdy jsem za ní chodila do nemocnice, to určitš vycítala.

    superkarma: 0 01.04.2003, 12:24:43
  15. avatar
    [13] muflonka [*]

    Smutné,
    Mě to potkalo už dvakrát. Maminka mi zemřela, když mi bylo 11. Táta se podruhé oženil a s "novou" mamkou jsem si jako šílená puberťačka vůbec nerozuměla. Vlastně jsem si s ní začala rozumět, až když jsem se od nich odstěhovala, ale to byly jenom krátké 4 roky, potom zemřela i moje druhá maminka a já jsem jí nikdy nestihla říct, jak moc byla fajn

    superkarma: 0 01.04.2003, 12:19:24
  16. avatar
    [12] Ivanka [*]

    Ja uz v puberte nejsem, bez rodicu bydlim asi 2,5 roku a cim min je vidim, tim je mam radeji a tim vic mi chybi. A cim dal vic se bojim, az mi jednou odejdou....a netyka se to jen rodicu (i kdyz tam je to nejbolestivejsi), ale i segry a brasky a cele nasi velke rodiny....
    neni to ani mesic, co jsme pochovali strejdu. Samozrejme ze jsme se sesli cela rodina (maminka je z deviti deti, tatka z peti) a bylo moc smutny, ze je nas zase o jednoho min ...Vim, ze je chci vsechny videt co nejcasteji a je smutny, ze mi na to nezbyva cas

    superkarma: 0 01.04.2003, 12:16:43
  17. avatar
    [9] Kocicka [*]

    neco podobného pořád cítím...30.3.to byl jenom rok!

    superkarma: 0 01.04.2003, 09:37:04
  18. avatar
    [7] Lhasa [*]

    Velmi podobné pocity jsem měla, když mi umřel před necelými osmi lety tatínek... Taky mi tehdy bylo pětadvacet. Od puberty jsem na něm viděla jenom to špatný, přešlo mě to vlastně až v době, kdy jsem se seznámila a začala "vážně" chodit se svým mužem. Jenže to už tátovi zbývaly jen dva roky života Kdyby býval ty dva roky ještě zůstal s námi, mohl mě vidět aspoň s bříškem. Jenže nezůstal a jediný způsob, jak mu říct, že je to můj nejmilejší táta, bylo zazpívat mu písničku, když ležel doma, slaboučký jako nemluvně. Často se mi o něm zdává a vždycky je to krásný sen o tom, jak se vrací z nějaký dlouhý cesty zpátky domů a já říkám něco jako "kdes tak dlouho byl? Víš, jak jsi nám chyběl?"
    Měla jsem ho moc ráda. Tak ráda, jak jen může mít dcera ráda svého tátu, a proto je vlastně pořád se mnou. Škoda přeškoda že člověk některý věci pochopí, až když je (skoro) pozdě... Dodatečně mu děkuju za všechno krásný, co mě naučil, co jsme spolu prožili, za všechnu tu srandu, kterou jsme si s ním užívali, a doufám, že je někde, kde to ví nebo cítí

    superkarma: 0 01.04.2003, 09:11:04
  19. avatar
    [4] Kájina [*]

    to je hodne smutny pribeh.... ja mamu taky mam,a nedovedu si predstavit az jednou odejde,jelikoz ji mam moc rada a tatu samozrejme taky.... a jelikoz uz s nima ted nebydlim,tak jsme si moc vzacni

    superkarma: 0 01.04.2003, 08:06:04
  20. avatar
    [3] kosmokosmo [*]

    superkarma: 0 01.04.2003, 05:33:59

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme