V autobiograficky zpracované knize z deníků jsem věnovala dvě věty svým dcerám. Vím, že je pochopí, až budou dospělé.

„Kristýnko a Barborko, pokud by vás měl otec doopravdy z hloubi duše i srdce rád, nikdy by nedovolil, abyste prožily, co jste bohužel prožít musely, a nevystupoval by proti mně tak, jak to máte navždy před očima, a s tím, co vám bude až dokonce života znít v uších. Nikdy by nedopustil, abyste byly u všeho zla, jímž neustále mířil proti mně, vaší mámě, která vás z nejčistší lásky přivedla na svět a postavila hodnotu svého bytí pod hodnotu vašeho.“

9. 1. 2004

Manžel na mě začal před dětmi ječet, jaká jsem pí... To už byl vrchol všeho. Naštěstí v noci zas odjel. Přijel až v neděli, vydírá mě, že se o děti bude starat sám a z kabelky mi vzal klíče od auta...

6. 6. 2004

Něčeho jsem se přece jen dnes večer dočkala. Dal si záležet a před odchodem z bytu mi agresivním tónem vmetl do tváře: „Mrzí mě, že jsem s tebou netřísk´o zem, když jsem tě tenkrát nesl na lehátko před tou operací.“ Otočil se na podpatku a vypadl z baráku. Zdálo se mi, že za ním ze země vyšlehl oheň. Rozbrečela jsem se a řvala celou noc. Pociťovaná hořkost a lítost se nedá vůbec popsat. Vrátil se mi ten okamžik, kdy jsem ztrácela vědomí a byla na hranici mezi životem a smrtí, chvíli před operací při mimoděložním těhotenství.

20. 10. 2004

Druhý den po tom, co u nás byla policie, manžel přijel k večeru domů a usedl s dětmi v hale za stůl. Šla jsem k němu a řekla: „Chraň tě ruka boží, abys mě ještě někdy uhodil a omezoval mou osobní svobodu.“ Manžel se k dcerám otočil a pronesl: „Děti, Bůh není, protože kdyby byl, tak by ji nenechal chodit po světě.“

24. 11. 2004

Domů jsem dorazila krátce po osmé hodině večer. Manžel byl doma, což jsem uvítala, neboť jsem potřebovala peníze na domácnost. Řekl, že mi žádné peníze nedá, a s tím svým sarkastickým šklebem dodal: „Měla by sis už začít hledat ňákou trávu,“ čímž myslel hrob. Děti to slyšely, protože byly u něj v pokoji. Já jsem stála na prahu u dveří. Nerozbrečela jsem se, řekla jsem mu, v jaké jsem byla poradně a že si to od něj nenechám líbit. Zarazilo ho to a trousil výsměšné urážky. Nevadily mi, dnes jsem se cítila silná. Přiznávám však, že mě síly ještě mnohokrát opouštěly, ale odhodlání bojovat bylo nezvratné...

4. 11. 2005

Z nemocnice dnes půjdu domů. Holky si pro mne přišly hned ze školy, každá mi bere jednu igelitku, loučím se s Jiřinkou a pomalu vyrážíme. Nemáme to daleko, pro mě však je veliký problém, abych došla. V průběhu cesty si musím čtyřikrát odpočinout, pořád cítím velkou únavu. S vypětím všech sil jsem doma. V nemocnici mi kromě předepsaných léků doporučili i různé výživové preparáty, ale nemám si je za co koupit. Dcery volají otci a říkají mu, že by mamce měl dát peníze. Aspoň na léky. Reprodukují mi jeho odpověď: „Ať si vaše matka někde půjčí.“ Kromě toho je přesvědčuje, že mi nic nebylo, že si vymýšlím a že četl mou lékařskou zprávu. Dávám ji dětem k nahlédnutí, aby si opět nenechaly od otce vtloukat do hlavy lež. Dokonce jim řekl, že jsem prý lékařskou zprávu zfalšovala. Je pod moji úroveň, abych komentovala jeho verbální projevy. Koneckonců není špatné, že tohle všechno od něj děti slyšely. Na mého muže pochopitelně nic neplatí, ani zákonná povinnost, která mu ukládá, že se o manželku musí v době nemoci postarat. Musím se proto ptát, má-li u nás toto zákonné ustanovení vůbec smysl, když se ho člověk promptně a podle potřeby nedomůže.

Slíbila jsem, že v této knize věnuji kousek místa třetímu akciovému společníkovi mého manžela, protože s ním zažil podobné peklo jako já.

...bývalý akciový partner manžela se rozpovídal o jedné schůzce s mým mužem, kde vypil nabídnutou kávu. Vrátil se potom do firmy, ale udělalo se mu tak zle, že musel odjet do nemocnice. Mezitím můj muž telefonoval jeho sekretářce a ptal se jí, jak se pan inženýr cítí. Odpověděla, že špatně. Manžel na to dodal, že mu bude ještě hůř, a zavěsil. Dále pan inženýr hovořil o nadřazeném chování mého muže i vůči zaměstnancům: „Ti všichni pro něj dělali první poslední, ale on je za to jenom terorizoval, vyhrožoval jim a vydíral je.“ Vždyť já mám úplně stejnou zkušenost...

Díky prožitému peklu jsem pochopila spoustu nepochopitelného a nebyla náhoda, že jsem potkala tolik úžasných lidských bytostí. Předaly mi mnoho ze svých znalostí, abych uměla lépe čelit problémům a mohla přitom pomáhat ostatním.

Úryvek z knihy Řekla jsem NE tyranovi, která vyjde v druhé polovině října v Knižním klubu.

Eva Hurychová - Psychický teror dobře znám!

Eva Hurychová (53) měla v osmdesátých letech velmi slušně rozjetou kariéru. Koncertovala s Bacily Jana Neckáře a poté s vlastní skupinou Pudr. Byla častým hostem televizních obrazovek a dvacet koncertů za měsíc byl její standart. A její hity jako Já přijdu, Chybička se vloudí, Souhvězdí lásky a řadu dalších, si tenkrát pobrukoval každý druhý... Pak se zamilovala, vdala a nakonec povila dvě vytoužené děti. A kvůli manželovi, který si přál, aby se věnovala pouze dětem a rodině, hodila úspěšnou kariéru za hlavu. Do manželství přinesla nejen svou práci a energii, ale i dům, auto, či úspory... Letos uplyne dvacet let od o doby, kdy řekla »ANO« technikovi své kapely Pudr Jiřímu Mošnerovi. A jaký je její život nyní? Kdysi populární zpěvačka prošla doslova peklem a stala se obětí domácího násilí. Nyní se pomalu zvedá z bahna ponížení, začíná opět zpívat a dokonce pomáhá stejně postiženým ženám...

Reklama