Zdravím redakci i všechny čtenářky.

Tohle táma mi připomnělo jednu událost v mém životě, ke které se musím v myšlenkách pořád vracet.

Když mi bylo sedmnáct, chodila jsem s jedním klukem. Moc jsme se milovali, on byl prostě úžasný. Vypadalo to jako vztah, co by mohl být na celý život. Chodili jsme spolu dva roky, to mi bylo devatenáct a šla jsem na vysokou školu do jiného města. A tenkrát se to stalo.

Povídali jsme si o tom, co bude dál, že si budeme psát a navštěvovat se a on se mě najednou zeptal, jestli si ho vezmu. Byla jsem z toho ze všeho moc vyděšená, vůbec jsem nevěděla, jak se rozhodnout, a přišlo mi to strašně brzo. Tak jsem mu řekla, že ještě ne.

Nejdřív to vypadalo, že se na našem vztahu nic nezměnilo. Ale asi po půl roce začal být takový odtažitý, a když jsem na něj pořád naléhala, aby mi řekl, co se děje, tak řekl, že chce rodinu a dítě. Já jsem mu řekla, že přece musíme počkat, až dodělám školu. Jenže on nestudoval, on už pracoval, a asi i proto už chtěl rodinu. A pak se se mnou rozešel.

Moc mě to tenkrát mrzelo a mrzí mě to doteď. On si po třech měsících našel holku z města, kde bydlel, a teď mají dvě děti a jsou spolu moc šťastní. Já mu to přeju, ale vždycky, když je potkám, tak si říkám, že tenhle chlap mohl být můj. On je fakt pořád moc skvělý a s dětmi si rozumí úplně skvěle. A já prostě lituju, že jsem mu tenkrát neřekla ano.

A.


Děkujeme za krásný, i když smutný příběh...

Ale snad ještě potkáte toho pravého.

Je ve Vaší minulosti něco, čeho litujete, ženy-in? A chtěla byste to změnit? Nebo byste se strojem času raději vypravila do minulosti lidstva? Jenom jako pozorovatelka, nebo byste chtěla, aby něco proběhlo jinak?

Podělte se s námi o své názory a vzpomíky na redakce@zena-in.cz!

Reklama