Bulvár

Ředitelka zoo ve Dvoře Králové: Spala jsem s gepardy

gepard

Ve funkci ředitele zoo mi automaticky naskočí mužská tvář. V čele zoo ve Dvoře Králové už ale 14 let stojí žena. Seznamte se s Danou Holečkovou.

Po zoo jezdí na kole. Sportovně oblečená a v cyklistických brýlích a rukavicích. Kdo byste hádal upjatou a chladnou manažerku, tak by se divil. Ze sedla přede mnou sestoupila sympatická, komunikativní a citlivá žena, která pro svou práci žije, i když někdy bojuje s celým světem. Aspoň tedy s tím odborným. I přesto dokázala prosadit své plány a vize a stát si i za tím, co někteří neschvalují. O své pravdě je totiž přesvědčená a dokáže za ni bojovat.
Zvířata milovala od dětství. Ve dvanácti letech si prosadila svého prvního psa - špice. Teď se domů vrací k leonbergerovi a zlatému retrívrovi, o kterých dokáže dlouze a nadšeně vyprávět. A jelikož ji v mládí nejvíc ze všeho zajímala exotická zvířata a velké šelmy, po maturitě šla studovat zoologii na přírodovědeckou fakultu. Její touhou byla práce v zoo, a to se jí splnilo.

Jak jste se stala ředitelkou?
Mým snem bylo pracovat v zoo, ale ambice na ředitelku jsem neměla. O tom se mi ani nesnilo.
Před rokem 1990 byla zoo státní a spravoval ji Východočeský kraj. Po zrušení kraje v roce 1990 ji převzal okres a po několika letech v době úsporných opatření přestal mít na její provoz peníze. Podařilo se sice získat státní dotaci, aby mohla zoo přežít, ale uvažovalo se o její privatizaci. Jak se ukázalo, cílem privatizačních projektů nebylo zahradu zachránit, ale majetek předat privátnímu majiteli. Proto byla příslušným ministerstvem snaha o privatizaci zrušena. Zahrada však byla ve finančních problémech, měla 330 tisíc návštěvníků a její vývoj stagnoval. V té době vyhlásil okres výběrové řízení na nového ředitele. Na základě svých znalostí a zkušeností jsem byla přesvědčena, že bych byla schopna zahradě pomoci, a přihlásila jsme se do konkurzu, kde nás tuším bylo 8 nebo 9, a vyhrála jsem.

Čtrnáct let je hodně dlouhá doba. Co považujete za svůj největší úspěch?
Naše zoo je specializována na Afriku, ale chováme i řadu neafrických druhů - zejména ptáků, plazů, obojživelníků a ryb. Návštěvníci si mohou užít daleko víc než jen procházku kolem pavilonů a čtení informačních tabulí. O každém druhu denně v určitý čas vyprávějí jejich ošetřovatelé, přichystány jsou i zážitkové programy. Například si můžete vyzkoušet být ošetřovatelem v zoo, jízdu terénním safari vozem s průvodcem, Večerní safari, Zoo zadními vrátky, kdy se seznámíte s provozem a zákulisím, nebo například svatbu v zoo. Úspěšný je i náš hotel Safari, který každý rok vydělá sedm milionů čistého. A nyní jsme otevřeli jako jediní v Evropě takzvaný Safarikemp, kde se návštěvníci mohou ubytovat ve stylových bungalovech nebo stanech nebo karavanech přímo u plotu výběhu afrických zvířat. Antilopy, zebry, velbloudi nebo pštrosi se budou procházet jen pár metrů od nich.

Jak vás napadlo postavit Safarikemp?
Bylo to v roce 1999 na zasedání Světové asociaci zoologických v národním parku Pilanesberg v Jihoafrické republice. Spali jsme v podobném zařízení, s výhledem na nenápadně oplocenou rezervaci, kde se procházeli afričtí kopytníci, v noci jsme poslouchali řev lvů. Bylo to úžasné. A mě napadlo, proč by něco podobného nemohlo být u nás? Nevyužité pozemky jsme na to měli, jen chyběly peníze na realizaci. Začali jsme hledat finanční zdroje a před dvěma roky získali dotaci z evropských fondů. Je to 40 % uznatelných výdajů a zbytek je půjčka od banky.

Zoo má hodně svých aktivit, ale co zvířata? Děláte něco pro ně? Čím byste se mohla pochlubit?
Jednoznačně projektem „Poslední šance na přežití“. Jde o záchranu severní formy bílého nosorožce, kterých žije na světě v zajetí posledních osm kusů. Z toho sedm v majetku naší zoo a jeden v majetku ZOO Chartum. Šest z nich žilo u nás ve Dvoře a dvě v americkém San Diegu. Ve volné přírodě snad žijí dva tři kusy v Súdánu, v jiných oblastech původního areálu byl vyhuben pytláky pro rohy dodávané zejména na asijský černý trh.

Čeho se ten projekt týká?
Severní bílé nosorožce se podařilo v zajetí rozmnožit pouze naší zahradě, poslední mládě se bohužel narodilo již v roce 2000 a od té doby jsme nebyli úspěšní, ač jsme se snažili o reprodukci přirozenou i asistovanou (umělé oplodnění). Samice totiž zatím z ne zcela objasněných příčin v zajetí neovulují, tzn. že se zastavuje jejich hormonální reprodukční cyklus, nepáří se, a pokud ano, pak nezabřeznou. Zjevně potřebují přirozené teritoriální a sociální vazby, které ale bohužel neznáme a nedaří se nám je navodit, i když několik zoo bílé nosorožce (tedy zejména jeho jižní formu) množí. Často se jedná pouze jen o některé samice a velmi často pouze o samce z odchytu z přírody. Aby severní bílý nosorožec nevyhynul, svolali jsme v září 2008 naše i zahraniční odborníky a debatovali nad tím, jak je zachránit. Shodli jsme se, že jediná možnost je dopravit nosorožce do volné přírody, kde se množí velmi dobře. Byla nalezena nejvhodnější lokalita Ol Pejeta v Keni. A tak jsme v prosinci 2009 zorganizovali převoz posledních reprodukce schopných jedinců - dvou párů do Keni, a teď čekáme, zda se záměr podaří. U jižní formy bílého nosorožce se to povedlo. Z posledních dvaceti kusů žijících je jich dnes osmnáct tisíc!

Média ale psala, že projekt není všeobecně schválen Evropskou asociací zoologických zahrad a akvárií EAZA. Proč ten rozpor?
Z jediného důvodu. Několika lidmi z vedení EAZA nám bylo doporučeno, abychom nosorožce převezli do zoo v Británii, kde náš projekt zrealizují oni. Prostě nám ho chtěli ukrást. Ale abych to zcela nezlehčovala. Zástupci EAZA byli na jednání v září 2008 a já jsem očekávala, že EAZA tento projekt, který zaštiťuje Světová asociace zoologických zahrad a akvárií WAZA, podporuje UNESCO a Skupina pro africké nosorožce při IUCN, podpoří. Je velmi smutné, že udělali opak, a dokonce nás na jednání týkající se našich nosorožců (nikdo jiný v Evropě je nemá) ani nepozvali. Už to samo o sobě je zcela vypovídající. Přitom právě takové projekty jsou posláním a smyslem práce zoologických zahrad.

Z organizace EAZA jste proto vystoupili, byl to jediný důvod?
Jediný ne. Kritizovali nás, že nechceme evropským zahradám dávat naše zvířata zadarmo a bez toho, aniž bychom dostali náhradou jiné zvíře. Výměna zvířat se běžně mezi zahradami praktikuje, výjimečně ho lze i darovat bez náhrady, ale ne v masovém měřítku. Nemůžeme přece rozdat zvířata a majetek zoo, která nám ani nepatří. Je zřizována krajem a podporována z veřejných prostředků naší země. To ale nedokázali nebo spíše nechtěli pochopit. Problém není v organizaci samotné, ale v některých jejích výkonných pracovnících.

Pak se ale psalo, že jste neodešli, ale byli podmínečně na dva roky vyloučeni...
To vím, ale není to pravda. Pravda ale je, že opakovaně byla média informována za našimi zády, a to je zcela v rozporu se stanovami EAZA. Jsem přesvědčená, že chtěli záměrně jméno naší zoo poškodit.

Ale proč?
Jsou v tom pravděpodobně finanční machinace a taky závist. V nemilosti jsou navíc všechny zoo z východu, kde lidé neumí tak dobře anglicky. Velký problém měla i berlínská zoo. Němci však pohrozili, že z organizace vystoupí všechny zahrady z Německa, takže je nechali na pokoji. Členské příspěvky jsou totiž tak vysoké, že by EAZA přišla o tolik peněz, kolik si nemůže dovolit.

Takže konec politiky. Jaké zvíře vůbec máte nejraději?
Teď jste trefila hřebíček na hlavičku. EAZA není a nesmí být politikou. Je to organizace, kterou si my, řadové zahrady, platíme, aby nám poskytla informační servis a služby. Jenže výkonní činitelé z ní začali dělat v rozporu se stanovami politikum, a proto naše zoo tuto organizaci opustila. Nehodláme platit a podporovat lidi, kteří zapomněli na poslání EAZA. A nespokojených je v EAZA hodně, myslím, že nebudeme poslední, kdo z ní dobrovolně vystoupí.
Ale k tomu oblíbenému zvířeti. Miluji všechny šelmy, ale jestli bych měla jmenovat jen jednu, tak asi gepardy. Jako dítě jsem ho chtěla mít doma. Tady v zoo se mi to podařilo před 22 lety, když jsme uměle odchovávali mláďata, které nepřijala matka. Čtyři měsíce jsem s nimi bydlela v odchovně, předtím je do 2 měsíců kojila bobteijice naší kolegyně, s níž jsme se u nich střídaly. Večer, když jsem si lehla, mi všechna koťata naskákala do postele a spala se mnou a hodně nahlas předla. To bylo moc hezké.

A co vaše rodina? Čtyři měsíce s gepardy, to už je citelná nepřítomnost.
V té době žádná nebyla. Mojí dceři je dnes dvacet, když byla mladší, vyčítala mi, že jsem stále jen v zoo. Za to jsem ji občas brávala s sebou, takže dnes zná hlavně některá města a místa podle toho, kde je jaká zoologická zahrada.

Jaké máte plány se zahradou dál? Už se vám v hlavě zrodil nějaký další projekt?
Projektů je hodně, ten nejčerstvější je přestavba pavilonů pro gorily, protože už je nejvyšší čas, aby se nám také nějaké gorilka narodila. Když to dobře dopadne a získáme dotaci, už za rok by jej měli obdivovat návštěvníci.

   
14.07.2010 - Rozhovory - autor: Simona Škodáková

Komentáře:

  1. avatar
    [4] Eliana [*]

    Já si letos hladila gepardici Mzuri v Chlebké ZOO. Super zážitek, Mzuri předla jako kočička a mě zůstaly všechny prsty....Sml30

    superkarma: 0 28.09.2010, 08:09:22
  2. [3] Jojik [*]

    Já taky vždy chtěla pracovat v ZOO, ale co z toho, když jsem nakonec studovala ekonomku... Sml80

    superkarma: 0 14.07.2010, 12:24:53
  3. avatar
    [2] heligona [*]

    Já jsem někde četla, že kralovédvorská ZOO byla vyloučena z nějakého svazu. Aspoň už vím, jak je to doopravdy (pokud tohle je pravda Sml16)

    superkarma: 0 14.07.2010, 10:14:35
  4. avatar
    [1] Lucimo [*]

    Culím se tu jako pako. Taky bych chtěla pracovat se zvířaty.Sml16

    superkarma: 0 14.07.2010, 09:11:39

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme