Dobrý den, milé dámy. Máte dnes optimistickou náladu? Nemůžu si pomoct, ale s názorem, že jsme národ usměvavých, vtipných, či dokonce optimistických lidí prostě souhlasit nemohu. A není to tím, že bych nebyla hrdá Češka, ale cítím to tak od chvíle, kdy jsem poprvé vyrazila za hranice...

Dnešní téma je zkrátka na nože. Jsme národ pesimistů?

Pokaždé, když se otevřeně kriticky vyjádřím vůči Čechům, sesype se na mě hora nesouhlasných argumentů včetně výčitek, že nejsem vlastenka. Na to odpovídám, že to tedy rozhodně jsem, ale z objektivního hlediska to prostě tvrdit nemůžu. Ano, je pravda, že Američané jsou přehnaně „v pohodě“, a to téměř za jakýchkoli okolností. Je pravda, že když se vás Američan zeptá, jak se máte, a vy spustíte klasickou českou litanii nářků a stížností, zdvořile vás sice vyslechne, ale pak se dá na rychlý úprk.

sasa

Na druhou stranu musím uznat, že naprostou neznámou pro mě zůstali Britové. I když jsem v Anglii strávila téměř rok a půl, jejich chování, humor i myšlenkové pochody jsem nikdy ani přes veškerou snahu nedokázala úplně pochopit. Ani tam jsem se ale nesetkala s výslovně negativním pohledem na život, jaký pozoruji v Čechách. Stačí, když vyrazím někam na dovolenou, a po týdnu nebo čtrnácti dnech vystoupím na Ruzyni z letadla. To, co na mě padne, nedokážu vysvětlit. Pracovně tomu říkám permanentní národní splín. A vlastně se to podle mě odráží i v oblékání. Všimly jste si, jak si Češi libují v černé, šedé nebo hnědé barvě? Muž v růžové košili je okamžitě označen za homosexuála a příliš výrazné barvy přece upoutávají velkou pozornost, a to my přece nechceme, že?

Největší rozčarování je to pro cizince. Ti hodně optimistisky naložení si z toho umí udělat legraci, v opačném případě slýchám něco o „kamenných tvářích“ bez úsměvu, naštvaných prodavačkách, neochotných číšnících a podobně.
„Smile!“ vybízel jednou můj kamarád Jeff z Francie mladou pokladní v supermarketu. Hodila po něm otráveným okem, a protože si myslela, že jsme oba cizinci, zamumlala: „Kdybys seděl celej den za kasou v Tescu, taky by ses nesmál, vole.“

A v tom je podle mě kámen úrazu, zakopaný pes, zkrátka a jednoduše to, proč jsme, jací jsme. Máme ve zvyku za naše neúspěchy vinit jiné. Když se nedaří nám, proč bychom to měli přát i ostatním, nebo se z toho nedejbože ještě radovat? (fanoušky hokejových a fotbalových klubů nepočítám, to je zvláštní odrůda). Znám lidi, kteří se usmívají a chytře razí teorii optimistického přístupu k životu. Vědí totiž, že jen tak se nenechají pohltit katastrofickými zprávami ve večerních televizních novinách počínaje a politickou situací konče. A pak znám taky lidi, a těch je bohužel víc, kteří vás budou nesnášet jen proto, že se nemračíte stejně jako oni a nenotujete si s nimi o tom, jak je všechno na ho... Jak řekl jeden můj americký kamarád: Vy se nedokážete radovat z maličkostí. Vy si i to hezké musíte zhnusit a hledat na tom mouchy. Vy se nesnažíte hledat řešení problémů, ale důvody, proč to vyřešit nejde...“

Jednoduše a obecně řečeno: Když mě něco štve v práci nebo doma, tak ať to všichni kolem vědí, a ti, kteří mě politují, tak u mě možná budou mít nějaké to plus. Ostatním klidně ráda vysvětlím, jak a proč se věci mají. Že oni ví kulové o tom, jak těžký je můj život a jak oni se ve srovnání se mnou mají dobře, a kdybych měla takové štěstí jako oni, tak ani nehlesnu, tak ať mi sakra neříkaj, že se mám usmívat, když nemám čemu!

Tak a teď ženo raď! Přesněji řečeno rozsuďte nás, milé žínky. Anketa (viz. níže) vám k tomu dává příležitost.

Reklama