Reklama

30. 5. 2008 9.30: Jsem velmi slušný řidič. Usmívám se, děkuji blikačkami za každý ústupek, pouštím a podobně. Kdo se ale pohybuje autem po větším městě, dá mi jistě za pravdu, že zůstat člověkem je tu občas velmi složité. Jeden například chvilku zaváhá, a už jede úplně jinam, bez možnosti protestovat.

Přesvědčila jsem se o tom, když jsem se omylem v zamyšlení zavčasu nepřeřadila do správného pruhu na odbočení vlevo, což je na pražském Vypichu ve špičce celkem fatální problém. Co teď? Vedle mě jsou čtyři plné pruhy. Buď pojedu nedobrovolně na Bílou horu, nebo to zkusím „přeletět“. Zkusila jsem to a velmi neslušně, jako klasická dopravní myš, jsem přejela přes všechny pruhy, náležitě protroubena.

Jeden pán to ovšem nemínil nechat jen na klaksonu, a protože byla červená, nebyl líný jít mi to vysvětlit osobně. Vstrčil mi plešatou, rudou hlavu do okénka a maje před sebou clonu drobných kapiček ze slin, zahřímal „Ty nemáš zrcátko, ty náno?!!!“

Říkala jsem si, že než mu vysvětlím, co jsem chtěla, jak jsem to chtěla a proč jsem to udělala tak, jak jsem to udělala, než si vysypu na hlavu obsah popelníku a pak s ní ještě několikrát udeřím o palubní desku na důkaz, že mě to mrzí, bude lépe, když svou blbost dovedu do takového extrému, že mu bude třeba líto slov.

Vyloudila jsem tedy ten nejretardovanější výraz, jakého jsem byla schopna, usmála jsem se jako někdo, kdo má místo mozku vločkovou kaši, a povídám: „Jo zrcátko? Ale jistě že mám, pane!“  vyndala jsem otevřenou pudřenku.

 

To zafungovalo. Jeho zlostný výraz vystřídalo absolutní zděšení. Pak zmizel ve svém voze.

 

Míša