27. 6.2008 13:47 

Přidávám zážitek poněkud novější - ze včerejška.
Chtěla jsem si během volného dopoledne zpříjemnit procházkou po zámeckém parku. Také jsem navštívila pár známých přímo ze zámku. Funguje v něm totiž domov důchodců. Mojí pozornost upoutalo upozornění, na němž stálo, že se po domově pohybovala podezřelá žena, která vybrala od dvou seniorů peníze pod záminkou, že je nová uklízečka a dojde jim nakoupit do přilehlého kiosku. Zmizela pochopitelně i s penězi.

Zrovna jsem byla na odchodu, když se podezřelá žena objevila znovu. Jedna ze sester, které ji poznaly, se za ní rozeběhla. Žena prý stihla několika lidem otevřít šuplík nočního stolku s tím, že roznáší noviny a uklidí jim je do právě do šuplíku. Nešťastnou shodou náhod nebyl tou dobou přítomen nikdo z vedení a tak se raději volala policie. Sestra, která zlodějku zadržela, ji zatím vedla do kanceláří. Ta se jí bohužel vysmekla a utekla. Ani na vrátnici ji nestihli zadržet. Mohou tak jenom doufat, že se po tomto zážitku zlodějka v zámku dlouho neukáže.

Ve zprávách se objevují případy podvodníků, kteří ošálí seniory nějakou výmluvou a připraví je o peníze, často. Nikdy bych ale nehádala, že se takové události dostanu až tak blízko.

Eva  

27. 6. 2008 11.00 Strasti v Londýně

Dnes vám budu vyprávět o strastech, které jsem prožil ještě na střední škole. S naší skvělou angličtinářkou jsme jeli na týdenní výlet do Londýna. Patřil jsem mezi studenty nuznější, takže jsem si s sebou nevzal příliš mnoho peněz. Navíc jsem jich většinu utratil hned první den za dárky. Inu...

V den odjezdu zpátky jsme ještě měli naplánovaná tři akce: Muzeum voskových figurín, prohlídku technických vymožeností a mechanismus zdvihání Tower Bridge (studoval jsem nástavbově střední SPŠS v Betlémské) a návštěvu Muzea zločinu. A to v tomto pořadí.

V tu dobu už jsem byl ale finančně na dně, takže jsem se třídou ani jednu plánovanou prohlídku navštívit nemohl. Naštěstí byly dobrovolné, takže jsem se nějak vymluvil a šel se toulat. Nejprve nás tedy zavezli před muzeum Madame Tussauds a já se šel projít po Marylebone Road. Je to velká cesta plná obchodů, krámů a obchůdků, a mě přepadl hlad. Vrátil jsem se k autobusu, ale zjistil, že je zavřený, řidič nikde. Co teď? V kapse jsem měl poslední dvě penny. Vydal jsem se hledat.

Hned zkraje jsem narazil na obskurní stánek, který neměl uvedené ceny. Posunky (moje angličtina v té době byla velice špatná, takže například přirovnání lámaná by ji vyzdvihlo do výšin, kterých zdaleka nedosahovala) jsem prodejci naznačil, čeho si žádám. Ten hned pochopil, že jsem cizinec, a mile se usmíval. Angličtinářům se omlouvám, ale pro pochopení budu psát tak, jak jsem tomu tenkrát rozuměl...

„Hau?“ zněla moje otázka a vytáhl jsem mince z kapsy.

„Van paunds.“

Zamyslel jsem se – měna paunds mi nic neříkala, ale prodejce byl snědší pleti, tak jsem si řekl, že má nejspíš nějaké nářečí, a přikývl jsem. Těšil jsem se na levný smažák za jednu penny a prodavač se mile usmíval.

Úsměv se prodavači vytratil, když mi podal hotový sýr a já mu za něj na oplátku dal jednu penny. V tu chvíli jsem byl šťastný, že moje angličtina je nevalná, protože to, co na mne vychrlil, bych možná neustál ani česky. Pochopil jsem, Angličané z nějakého důvodu říkají libře paunds... Vrátil jsem chladnoucí sýr a snažil se nenápadně zmizet, což se mi příliš nedařilo, nadávky stánkaře se totiž nesly až k voskovému muzeu...

Tím ale mé útrapy neskončily.

Když nás autobus zavezl na druhé stanoviště, k mostu Tower Bridge, prohlásila učitelka, že „máme dobrý čas, tak se po prohlídce mostu projdeme – Muzeum zločinu je nedaleko.“ To ovšem byl problém, nechtělo se mi vartovat na mostě a pak zase před muzeem. Domluvil jsem se tedy s učitelkou, že se sejdeme ve čtyři hodiny před autobusem, nechal si popsat cestu, kde na nás bude autobus čekat, a na lísteček ještě přesnou adresu. Angličtinářka s tím souhlasila, jednak jsem byl už pár let dospělák (bylo mi dvacet ;-)) a druhak jsem se už několikrát neztratil.

Tentokrát se mi to ale povedlo. Dodnes mi to málokdo věří, že jsem se dokázal prakticky v centru Londýna ztratit mezi paneláky, ale stalo se. Dobře, nebylo to úplné centrum, přešel jsem Tower Bridge opačným směrem a po chvíli bloumání a očumování různých výloh narazil na sídliště. To mě nadchlo, takže jsem do něj odvážně vstoupil a začal porovnávat všemožné nesmysly s našimi domácími sídlišti. A neštěstí bylo hotové.

Čas letěl jako splašený. Já najednou zjistil, že jsou tři hodiny, a vůbec netuším, kde jsem a kudy mám jít k místu srazu. V hlavě se mi rýsovala trapná situace, jak stojím na českém velvyslanectví a vysvětluji svoji hloupou příhodu, propadám se studem... Ne! Druhá vize byla ještě hroší, ležel jsem coby bezdomovec, který neumí pípnout anglicky, a škemral o milodar... Ne! Takhle to skončit nesmělo! Sáhl jsem do kapsy a nalezl svou záchranu – lístek s adresou srazu!

V hlavě jsem si sesumíroval větu, kterou začnu rozhovor, než domorodci vrazím do ruky papírek. Doufal jsem, že pochopí, že mu vůbec nerozumím, a nasměruje mě rukama, nohama.

„Vhot is the tajm?“ přepadl jsem náhodného kolemjdoucího.

„Vy jste z Čech, co? To se hned pozná. A ztratil jste se, co?“

Štěstěna holt stála při mně. Pán byl od Jablonce a do Londýna jezdil za dcerou. Dovedl mě až na místo srazu a já se šťastně vrátil domů!

Jakub

Reklama