6. 8. 2008  9.00

Když pročítám všechny ty chlapské nechutnosti, které se tu během uplynulých 24 hodin stihly nahromadit, začínám si myslet, že normální a k tomu dobře vypadající chlap je v dnešní době taková malá mission impossible.

Již při předešlých anketách jsem si stačila všimnout, že alespoň trochu koukatelné muže ve středním či pokročilejším věku aby jeden pohledal. Skutečně nejsou, nebo se někde schovávají.

Skoro bych se měla stydět, že ten, kterého mám doma, ani jednu zmiňovanou (i nezmiňovanou) nechutnost neovládá. Čtyři dlouhé roky by to snad skrývat neuměl. A vážně to není nějaký čtyřprocentní koncentrát chlapa. Omlouvám se všem za svou sobeckou snahu shrábnout to nejlepší pro sebe. :)

Ze svých předešlých zkušeností jsem se docela nedávno vypsala v článku První láska v procentech. Ovšem o jednu jsem se nepodělila. Snad nastal její čas. Abych nastínila situaci: Představte si, že jste mladá, velmi mladá a prožíváte svou první lásku. Pro ten stav teď užívám termín „zamilované telátko“. Tady začíná můj příběh.

Přestupujeme na další autobus pár kilometrů od domova. Načež můj drahý z neznámého důvodu usoudí, že bude lepší se ke mně nehlásit a sednout si raději o pár sedaček dál. V následujících okamžicích mu za tento čin děkuji.

Začínám tušit, že je něco v nepořádku. Autobusem se ozývá šustění a praskání čehosi plastového. Sedím jako přibitá a jeho počínání pozoruji jen v odraze na skle za zády řidiče. 
Teplem rozehřátá bonboniéra koupená potají v samoobsluze na nádraží nejspíš není hodna dočasného uložení v chladničce, aby opět ztuhla, a proto má drahá polovička usoudila, že bude nejlepší čokoládu přímo před zraky spolucestujících z obalu jednoduše vylízat. Ne, opravdu mě nenapadne se k němu hlásit teď ani kdykoliv potom.

To bylo, tuším, naposledy, co jsme spolu jeli…

Eva

Reklama