1. 1. 2008 10.20 – Málem mě zbušili Romové

Předně bych chtěl říct, že nemám nic proti příslušníkům etnických menšin. Necítím se být rasistou a xenofobie pro mě byla dlouhá léta jen „nějaký cizí pojem začínající na X“. Podobný příběh by se mohl stát komukoli a kdykoli, to, že v něm figurují dva Romové, je jen shoda náhod...

Vracel jsem se pozdě v noci domů, vystoupil jsem z tramvaje a volal manželce, že už jdu. Když mě na tramvajové zastávce obestoupili dva Romové – každý byl o hlavu větší než já a o dvě ramena širší.

„Hele, nech nás zavolat,“ spustil jeden z nich.

Snažil jsem se nevšímat si jich a měl jsem to štěstí, že na zastávce bylo ještě pár lidí. Ale kluci byli neodbytní.

„Tak co bude? Potřebujem si zavolat.“

„Já telefon na ulici nepůjčuju,“ zkusil jsem to zahrát do smíru, ale nevydařilo se.

Navíc jsem podlehl panice a udělal základní chybu – lidé nastoupili do tramvaje a já se vydal směrem domů, do uliček – ano, byla to pěkná blbost. Habáni se mi pověsili na paty a pořád do mě klavírovali svou. Zatím jsem byl na hlavní a sem tam někdo prošel, tak jsem zrychlil. Vypadalo to, že to Romové vzdali.

Za rohem jsem se rozběhl a za dalším rohem zaplul do domu. Naštěstí běhám poměrně rychle, když jsem totiž zavíral domovní dveře, ještě jsem se rozhlédl po ulici a viděl, jak ti obrové supí zpoza druhého rohu, vydýchávají se, nadávají si a rozpřahují ruce.

Až doma jsem začal přemýšlet nad tím, jestli mi telefon stojí za nakládačku. Nestojí, ale v tu chvíli prostě člověk neuvažuje...

– Jakub

Máte nějaké zkušenosti s násilím? Napište nám je a můžete vyhrát kapesního průvodce krizovými situacemi Co dělat... Více ZDE!

Reklama