29. 5. 2008 12:18 Nejde si nepřihodit... Ano, jezdit na čemkoli je skutečně hodno jistého mistrovství. Kolo samo o sobě přitom člověka varuje hned svým názvem. Však se říká jezdit koňmo, když stejný způsob vyjadřování použiji na kolo, vyleze z toho „jezdit kolmo“ – to někdy činí značné obtíže. Ono už pouze jezdit šikmo nebývá vždycky bez problémů, že? Jako se to stalo mně:

 

Znáte to, kluci, kolo, prázdniny, chata, závody... S kamarádem jsme vyrazili od baráku a přes několik naplánovaných zákrut se řítili vstříc cíli. Abych neztratil při zatáčkách rychlost, poučen ze sledování mnohých závodů na motorkách, nekroutil jsem řídítky, ale rozhodl se používat náklopu do strany – hned první náklop se mi stal osudným.

 

Ale zase od té doby vím, čím jsem praštěný: obrubníkem.

 

A co vy, ženy-in, brzdily jste někdy o kopřivy?

 

Jakub

 


 

„Když na tom neumíš, tak na to nelez!“ Tahle filmová hláška má něco do sebe. Já jsem si z ní ponaučení nevzala. Potřebuju totiž všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Můj poslední cyklistický výlet předčasně skončil po deseti metrech za plotem sousedů.

 

Začalo to nevinnou prosbou mé sestry, abych skočila do krámu pro kuře. „A vezmi si kolo, ať jsi rychle zpátky,“ radila mi mezi dveřmi. Škoda, že nevěděla, že její přítel předešlého večera kolo „opravoval“, a škoda, že nebyl doma, aby mě mohl včas varovat.

 

S velkou námahou jsem vytáhla ze sklepa starého berana. Na přesun z bodu A do bodu B a zpět to stačí. Jen trochu oprášit a můžu jet. Nasedla jsem a pak už měly věci rychlý spád.

Mírně jsem šlápla do pedálů, které se jen naprázdno protočily. Rychlým ohlédnutím přes rameno byla zjištěna absence řetězu. Zůstal ležet v bodě A. „Vrátím se a nasadím ho,“ napadlo mě.

 

V tu chvíli jsem před sebou měla ještě dostatečný prostor k manévrování. Jenže zadní kolo mého bicyklu se usmyslelo, že bez řetězu nemůže být, a vrátilo se za ním. Kolemjdoucím se vyskytl krásný pohled na jízdní kolo, jehož jedna polovina se vydala tam a druhá onam.

Od sousedovic plotu už jen krok. Brzda… Brzdaaaaaa! Nic. Než jsem stačila stočit řídítka, která pohromadě držela snad už jen silou vůle (a lepící pásky), zapíchl se zbytek mého dopravního prostředku do země a já se elegantním obloučkem přehoupla přes dřevěný plot. 

Zatímco jsem visela na zlámaných laťkách, běžel mi na pomoc náhodný kolemjdoucí a já přemýšlela, jestlipak sousedi mají taky psa. Teď by mi klidně mohl ukousnout hlavu.

„To je dobrý, jsem v pohodě, mně to jenom nebrzdí,“ vysvětlovala jsem přihlížejícím a sbírala přitom rozsypané části svého berana.

 

Kromě kola jsem si nic jiného nepolámala. Jak jsem později zjistila, místo mého přistání bylo jen pár centimetrů od nápisu „pozor pes“. K obědu ten den byly místo kuřete brambory s tvarohem. A náhodný kolemjdoucí zcela jistě lituje, že tenkrát u sebe neměl kameru.

Kdybych bývala dojela o něco dále, mohla jsem po podstatně prudším kopečku skončit podobně. Jen s tím rozdílem, že bych se proletěla za hřbitovní zeď. Hrobařům bych určitě ušetřila práci. Mohli by jen naběhnout s lopatou a pochvalovat si, jak se ta ženská uměla šikovně zabít.

 

Eva

Reklama