Reklama

První úkoly a povinnosti, první lásky i první rošťárny a průšvihy. Na základní školu zavzpomínala téměř celá redakce. Škoda, že nemůžete slyšet, kolik hlasitých debat a emocí v kanceláři při psaní bylo.

Marie

maruZákladka. To je tak daleko, že je to až neuvěřitelné. Tohle životní období mám spojené s rozvodem rodičů. Asi jako pro každého, kdo to zažil, tohle není jednoduchý milník. Já přesto mohu s čistým srdcem říci, že jsem šťastně rozvedené dítě a rodiče mi to nikdy nedali pocítit. Tak třeba: moje máma mě skoro každé ráno vozila k tátovi, kde jsem se nasnídala, dostala svačinu a mazala s kámoškama do školy. Tak, jak tomu bylo dříve. Bylo to prima a já si obou rodičů užívala do sytosti. Stejně tak jsem se chodila k tátovi vybrečet a „schovat“ před mámou, která byla vždy přísnější, když jsem dostala svoji první „kouli“ z matiky.

Základka pro mě také byla časem šťastného dětství, plaveckých závodů a prvních medailí za orientační běh, v němž jsem byla jednička. Také jsem dostala svého prvního francouzáka a vzápětí fotbalovým balónem do obličeje. Byl to čas, kdy jsem se seznámila s mou nejstarší kámoškou, s níž mě pojí už celých 16 let přátelství. A byl to čas, kdy mi plesnivěly svačiny (ty od maminky, od tatínka byly výborné) a kdy jsem se trápila nad slizkým knedlíkem a znojemskou omáčkou ve školní jídelně.

Markéta

Já mám na základku většinou samé úsměvné vzpomínky. Byli jsme skvělá parta, ale je pravdou, že jsme byli hodně zlobivá třída. V paměti mi utkvělo hned několik památek. „Čevábo“ války ve školní jídelně, kdy jsme po sobě a ostatních házeli čevabčiči. Ošahávačky se spolužáky, výlety, školy v přírodě, první lásky a líbačky, hudební výchova, psaní na stroji, praktická činnost na školní zahradě, zvláště ta byla výživná. A samozřejmě nesmím opomenout báječné spolužáky.

Pak tu jsou i „nehezké“ vzpomínky. Mezi ty rozhodně řadím ukradené sandálky, ty mi někdo zcizil asi ve třetí třídě, to jsem hodně obrečela. Video porodu, kdy bylo vidět naprosto vše. To nám pustili v rámci rodinné výchovy. Ten obraz mám stále před očima, hrůza. A v neposlední řadě lehká šikana některých spolužáků. Já tedy mezi ně nepatřila, spíš naopak. To mě zpětně hodně mrzí.

Tímto bych chtěla smeknout před všemi učitelkami, zvláště těmi, co měly naši třídu na ZŠ Šimanovská v Kyjích. S naší třídou to nebylo vůbec jednoduché. Ač jsme byli hajzlíci a dávali zabrat, na základku budu vždy velmi ráda vzpomínat. Byly to krásné časy.

Vendula

zápis do první třída Vendula

Se základní školou mám spojené moje nejstarší přátelství s kamarádkou Jitkou, které trvá dodnes, i přesto, že jedna bydlíme v Praze a druhá v Brně. Bylo výhodné s ní sedět, protože byla nejchytřejší a dalo se od ní prima opisovat. Já byla tmavovláska a ona blondýnka, ale jinak jsme se náramně ve všem doplňovaly.

Společně jsme i milovaly a nenáviděly učitele němčiny Heřmana Bartoně, který při projevu jakékoli únavy nekompromisně umýval žáčkům hlavu v umyvadle pod studenou vodou. 7. dubna slavil svátek a my jsem se vždy celá třída složili na dárek, aby alespoň jeden den nezkoušel. Ale přiznávám, že jsme toho uměli z německého jazyka široko daleko nejvíce. Možná i kvůli němu jsme s Jitkou obě vystudovaly němčinu…

Julie

Na základní škole nám říkali, že na ni budeme v dospělosti s láskou vzpomínat a litovat, že se tam nemůžeme vrátit. Už tehdy jsem to poslouchala s despektem a s přibývajícím roky se má domněnka jen potvrdila. Upřímně, s nástupem na střední školu jsem si dost oddychla. Až tehdy jsem totiž našla tu správnou chuť do učení. Z části to bylo „dospělejším“ uvažováním, ale z valné většiny způsobem výuky a učiteli. Na těch totiž skutečně záleží, protože kdo chce někoho pro vzdělání zapálit, musí sám hořet. Jenže ti z mé základní školy, až na světlé výjimky, spíš jen tak lehce doutnali. A tak jsem těch devět let brala jen jako nutné zlo. A to se taky často podepisovalo na mých známkách a zameškaných hodinách. Když si na to dnes vzpomenu, museli mít naši trpělivost ze železa. Určitě se jim ulevilo, když jsem v osmé třídě sama od sebe začala chodit na doučování, abych pak zvládla přijímací zkoušky.

Kristina

zakladka

Přijde mi, že si ze základky tolik unikátních zážitků nenesu, ale odnesla jsem si jednu velkou jizvu na čele. V sedmé třídě mě trefil spolužák PET lahví od 7UP do obličeje a rozsekl mi čelo až na kost, takže krev všude a na delší čas ze mě byla „princezna s obřím obvazem na čele“. Kolik lidí mi tehdy řeklo: „Než se vzdáš, tak se to zahojí“. Užila jsem si trochu i té šikany od spolužaček a ta se nejvíc vyhrotila v osmé a deváté třídě, kdy jsem si dovolila stát se blondýnou, mít prsa velikosti čtyři, zhubnout a jednoduše vypadat dobře. Bavili se se mnou jenom kluci a musím říct, že všechny ty urážky a naschvály, co mi holky od osmičky dělaly, mě jen a jen zocelily a jsem jim za to asi i vděčná. A vlastně mám ještě jednu hezkou vzpomínku na ZŠ, a tím byl pohled z Nagana od naší reprezentace, který jsme jako třída dostali s podpisy nejen všech hokejistů a jež nám poslal manžel naší třídní učitelky, který byl člen realizačního týmu. Kopii mám dodnes schovanou, ale kdo má originál, to netuším.

Přečtěte si také: