Reklama
Začalo to asi před třemi lety, kdy naše dcera začala chodit do školy. Našla jsem si místo produkční v jedné malé agentuře a protože mě práce bavila a rychle jsem se učila, za čas jsem už zastávala vedoucí pozici. To znamenalo více peněz do rodinného rozpočtu, ale také mnohem více přesčasů a služebních výjezdů mimo domov. Nosila jsem si často práci i domů a večery jsem obvykle trávila v provizorní pracovně u nás v ložnici. Manžel postupně převzal většinu domácích prací, protože pochopil, že pokud se jich nechopí, nikdo jiný to prostě neudělá. Musím říct, že jsem to všechno brala jako samozřejmost, jako oběť, kterou musíme všichni přinést. Já zase platila únavou a vyčerpáním, často stejně psychickým, jako fyzickým. Ale manžel začínal pomalu ztrácet trpělivost. Zlobil se, že se nezajímám, že je potřeba umýt nádobí, že nevím, co dcera probírá ve škole a že košile mu vyžehlím teprve poté, co mi to třikrát připomene a nakonec přede mne musí postavit žehlicí prkno i se zapnutou žehličkou. Pokud některý večer nesedím doma nad prací, bývám „venku“, protože jedna z povinností mé funkce je zúčastňovat se různých párty a večírků, kde se schází lidé z oboru. Kdo tam není, jako by nebyl. Možná si říkáte, že přece můžu svou nepřítomnost vynahradit své rodině o sobotách a nedělích. Jenže naše víkendy vypadají už delší dobu tak, že manžel s dcerou vyrazí někam na výlet nebo za kulturou a já zatím sedím doma a „užívám“ si svou práci. Vím, že jsem asi hrozně sobecká. Že bych měla manželovi i dítěti projevovat více lásky. Ale cítím, že nedovedu být jiná. Touha po úspěchu, ten nádherný pocit uspokojení, když se mi v práci něco povede, to všechno pro mě strašně moc znamená. Jsem špatná? Mám právo se takhle chovat? Nebo má pravdu můj manžel, který poslední dobou začíná hrozit rozvodem?
Lada