Známý americký psycholog a filozof Raymond A. Moody, autor několika bestsellerů zabývajících se odchodem na onen svět (například: Život po životě, život po ztrátě...), zavítal do Prahy. Přečtěte si přepsaný záznam z tiskové konference, při které Moody odpovídal na dotazy novinářů. Za každou otázku zdvořile děkoval a hned na úvod pro uvolnění atmosféry přátelsky poznamenal: „Moje žena říká, že hodně rád mluvím, za což se omlouvám..."


Řekněte nám něco o sobě a svém vnímání světa...
moodyPodstata mé profese, stejně jako podstata novinářské profese, je zvědavost. Od sedmi let žiji zvědavostí. Mám dva doktoráty: z filozofie a z psychologie, výsledkem je, nevím skoro nic. Pro mě je svět úžasné místo, které mě stále něčím překvapuje.

Kde se vzal váš zájem o život po životě?
Když jsem začal číst Platóna, stal se mým celoživotním hrdinou. Jeho úvaha končí tím, že se domnívá, že je něco po smrti. Nikdy jsem nebyl vychováván v žádné víře. O život po životě jsem se začal zajímat kvůli Platónovi.

Jakým způsobem pracujete na tak neuchopitelném tématu?
Zkoumal jsem tisíce lidí po celém světě, kteří prošli klinickou smrtí. Všichni ten příběh znáte: Člověk opustí tělo, jde jakýmsi tunelem a na konci je jasné světlo, kde na něj čekají zemřelí příbuzní, tam prochází revizí života, a když se vrátí, je zcela změněn. Nemá už žádný strach ze smrti, protože to, co zažil, ho přesvědčilo o životě po životě. Každý člověk, který se vrátí z klinické smrti tvrdí, že nejdůležitější je, naučit se milovat ostatní lidi.

To přece ale není žádný důkaz...
Skeptici tvrdí, že jde o kolektivní halucinaci. To je ale dnes napadnutelné faktem, že stejné zážitky mají i lidé, kteří mrtvého doprovází. Stojí u lůžka umírajícího a popisují ducha, nádherné světlo a zemřelé příbuzné, kteří se přišli setkat s umírajícím.
Pro mě je v tomhle ohledu nejzajímavější aspekt toho, že člověk empaticky prožívá rekapitulaci života umírajícího. Samotnému by mi to přišlo trapné, ale ti lidé tvrdí, že jim to přišlo přirozené.

Kdybychom to shrnuli, dávají tedy, podle vás, tyto zkušenosti racionálně uvažujícímu člověku nějaký prostor k domněnce, že existuje nějaký život po životě?
Jsem logik.a donedávna jsem víc než pochyboval. Ale nyní musí přiznat, že se mi po úvaze podařilo dospět k závěru - a to i přes moji intuici - že na tom něco je. Představa, že po smrti nic není, je pro mě útěkem od problému.

Vysvětlíte to víc?
Všichni známe a používáme Aristotelovskou logiku. Jejím základem je princip nekontraindikace. Když se podíváte na život po smrti, jde o protimluv. Skeptik David Hume v 18. století zdůraznil (a teď bych ho rád citoval), že „ve světle rozumu je těžké prokázat nesmrtelnost duše. K tomuto účelu potřebujeme nový druh logiky a nové způsoby používání mysli, které nám pomohou pochopit tuto logiku." Jenže Aristotelovská logika nám fungovala přes dva tisíce let, zdálo by se tedy, že je to zbytečné, že známe svou mysl dobře. No, to platí, pokud nejste psychiatr a nevíte, že o své mysli nevíte vůbec nic.

Hezký bonmot, ale jak by taková nová logika měla vypadat?
Za posledních čtyřicet let jsem vyvinul nový způsob logického myšlení, abych doplnil oblast, kterou Aristotelovská logika nepostihuje. Předložil jsem svou práci čtrnácti nezávislým odborníkům (kteří se ovšem vůbec nezabývají životem po životě) a poprosil je o kritiku. Nikdo z nich nenašel v mých úvahách chybu.

Tedy?
Na to si počkejte v mé nové knize. Každopádně to způsobí velice paradoxní situaci, protože předpokládám, že parapsychologové, kteří se zabývají životem po životě, nebudou tímto novým přístupem nadšeni. Zato skeptici, lidé, kteří jsou odhodláni zkoumat věci racionálně, budou mojí prací nejvíce nadšeni.

Konkrétně: Jaký je mechanizmus něčeho tak nevysvětlitelného, jako je odchod do života po životě?
Nikdy jsem neměl problém žíci nevím. A nevím. Ale je to velice důležitá otázka o naší spiritualitě.

Co křesťanská filozofie, jak moc do ní zasahují vaše úvahy, jak moc se navzájem ovlivňují?
Nejsem schopen říct, jak moc zážitky z života po životě odrážejí křesťanskou filozofii, zvlášť v Americe. Věřící lidé, kteří se vrátí z těchto zážitků, shodně tvrdí, že jejich konkrétní náboženství není v širším obraze důležité. Ale nejsem věřící, mnoho o tom nevím.

Pojďme k obecnějším tématům. Jaké je, podle vás, postavení filozofie v dnešním světě?
moodyKdyž jsem studoval, bylo základem klasické vzdělání, což se dnes zanedbává v rámci politické korektnosti. Mé myšlenky přesto pocházejí z řecké kolébky. Vypozoroval jsem, že se lidé po padesátce začnou mít zajímat, odkud pochází - je to až obsese. Rozumové chápání je velice důležité, ale zdá se mi, že se před ním snaží celý západní svět skrýt. Na univerzitách se klasické vzdělání vynechává - až jednou studenti dosáhnou věku okolo padesátky, budou právem naštvaní...
Bojím se, že budeme-li rozum přehlížet, směřujeme ke katastrofě. Doufám ale, že se mýlím. Hledání pravdy je spirituální cesta, nejen záležitost intelektu!

Bojíte se smrti?
Jsem velice bojácný člověk. Dvacet let jsem neřídil auto a doufám, že tomu tak bude i nadále. Bojím se bolesti. Bojím se že mé děti budou trpět. Mám sociální fobii, kterou se snažím zvládat. A ačkoli mám všechny tyto strachy, smrti se upřímně nebojím. Bojím se života. Doufám, že budu žít tak dlouho, že mé děti budou schopné, postarat se o sebe samy. A k samotnému umírání: Doufám, že ten proces nebude bolestivý, ale nebojím se ho.

Vyzkoušel jste někdy regresi do minulého života?
Vyzkoušel. Byla to překvapivá zkušenost. Neovlivnilo mě to ve vnímání reinkarnace, ale zaujal mě hypofotografický aspekt toho zážitku. Bylo to něco úplně jiného než snění, bylo to jasnější než fotografie a když se ty obrazy objevily, přišly mi velice známé. Měl jsem pocit, že jde o vzpomínky. Ale je to jen zkušenost, nic z ní nevyvozuji.

Pokoušel jste se někdy (třeba drogou) dostat do stavu blízkému smrti?
Jistě víte, jak to vypadalo v šedesátých letech v Americe s drogami. Byl jsem, řekli byste, workoholik. Doktorát z filozofie jsem získal ve čtyřiadvaceti letech. Ale zpět k těm drogám... ještě v době, kdy bylo LSD v Americe legální, jsem o tom uvažoval. Zašel jsem tedy za otcem (můj otec byl lékař a povahy byl velice dobrodružné), abych se s ním o tom poradil. A on řekl po chvíli přemýšlení, kdy mi bylo jasné, že moji otázku skutečně do hloubky zvažuje: „Ne, nemyslím si, že bys to měl zkoušet. Je to moc psychedelické."

Vraťme se k víře, říkáte, že nejste věřící, to ale neznamená, že nevěříte v Boha. Jak to tedy je, věříte v Boha, nebo nikoli?
Kdybyste se mě zeptali, zda Bůh existuje, upřímně odpovím: ne. Ale zároveň si uvědomuji, že jsem velice omezená bytost a uvědomuji si, že jakákoli představa je chybná. Myslím, že Bůh je nad kategorií existence. Jinými slovy, mám tedy vztah s Bohem. Domnívám se, že celá představa víry je falešná. Je to iluze, kterou vytváří struktura našeho jazyka.

Vysvětlíte nám to?
Tak například v angličtině máme spoustu sloves, která jsou si blízká (věřím, vím, myslím si, doufám...). Když používáme tato slova, děláme specifickou věc. Říkáme našim posluchačům, do jaké míry mohou důvěřovat našim výrokům, zaručeným naší autoritou. Vím-li něco, ví to má autorita jistě. Věřím-li v něco, je to domněnka mé autority. Víra je tedy něco velice tajemného. Pro mě je to určitá psychologická mytologie.

Reklama