Z vyprávění rodičů si člověk mnohdy říká, že je vlastně ten život pohodička. Nedávno mamka vzpomínala, jak pro ni bylo těžké, když jí zároveň onemocněli vážnou chorobou tři nejbližší lidé – syn, manžel i maminka.

Dovedete i představit, že vám syn, manžel i maminka naráz onemocní smrtelně nebezpečnou chorobou? A k tomu ještě každý jinou, aby to bylo zajímavější. Tak právě to se stalo před mnoha lety mé mámě...

bolest

První rána: zánět mozkových blan

Když na to vzpomínám já, je to hezká vzpomínka. Byl jsem dítě a nechápal jsem, jak moc je brácha nemocný. Vybavuji si jen, že jsme za ním chodili na Bulovku a nesměli jsme k němu dovnitř. Ležel na infekčním, tak jsme komunikovali přes okno. Vím, že jsem mu ten pobyt v nemocnici hrozně záviděl. No, děti...

Co se vlastně stalo? Pokud si dobře vzpomínám, tak bratr šlápl v lese do vosího hnízda a bylo to, možná mi ale splývají dvě události v jednu.

Rodiče měli samozřejmě hrozný strach. Není divu, následky mohou být hrozivé. A do toho se ještě zhoršil tátův zdravotní stav.

Druhá rána: deprese

Táta trpěl od mládí maniodepresivní psychózou. Kdo tuhle nemoc zná, ví, že to není žádná legrace. V období mánií si připadáte, jako byste zvládli cokoli na světě, v období depresí skoro nevstanete z postele. Taťka měl samozřejmě prášky, kterými nemoc tlumil, ale nic není dokonalé, tak občas chodil na pozorování na psychiatrii a sem tam se mu projevily depresivní či manické stavy. Navíc asi nebyl vždycky úplně stoprocentní pacient.

Jako na potvoru se v tomhle období hrozně zhoršil a nebyl schopen mámě vůbec pomoct. Pokud si dobře vzpomínám, měl v té době i problémy s prací, tak celou rodinu táhla mamka sama. Táta vždycky večer přijel s nějakou šílenou myšlenkou, jako třeba koupit si absolutně podmáčený dům kdesi na venkově, kam by se odstěhoval, aby doma nedělal problémy.

Třetí rána: rakovina

Babička tenkrát šla jen tak náhodou k doktorce a tají řekla: „Vidím vám na očích, že byste si měla nechat prohlédnout střeva.“ Inu, šla si je tedy nechat prohlédnout. Resumé? Rakovina tenkého střeva. Sebrali jí ho skoro celé a prognóza byla, že tu s námi bude tak maximálně půl roku.

Naštěstí byla babička neuvěřitelně vitální a vážnou nemoc zvládla tak, že tu byla až do devadesáti. To bylo dalších asi patnáct let! Což samozřejmě mamka v té době nemohla vůbec tušit.

Jak to zvládala? Nevím

Jak už jsem zmínil, byl jsem tenkrát malý a celé to vnímal hodně zkresleně. I když mi mamka říkala, že je bráška vážně nemocný, a co se děje s tátou a babičkou, já z toho měl spíš zajímavé zážitky. Bratr byl někde zavřený a já se těšil, jak ho zase půjdeme navštívit za okno. Táta se vracel pozdě domů, tak jsem ho moc nepotkával. Možná se někdy domů ani nevracel. Babička bydlela jinde, takže to pro mě nebyla ničím zvláštní situace, jen mi bylo líto, že je nemocná. Hodně času jsem ale trávil s babičkou z tátovy strany, protože mamka do toho všeho musela samozřejmě chodit do práce, aby rodina nějak fungovala. Pro mě to znamenalo další zjímavý zážitek - pravidelné návštěvy cukrárny. Jak to máma zvládala? Nevím.

Příběh má šťastný konce na dvou frontách. Brácha i babička se uzdravili. Táta bohužel ne a počase se mu stala jeho maniodeprese osudnou. A proč to vlastně celé píšu? Snad jako hold své mámě, tahle situace musela být na zhroucení a ona o celé prostě zvládla!

Přečtěte si také...

Reklama