Zimní pohádka, je pro mě zachumeleno, bílo, ticho....ale jen za okny. Já jsem člověk zimomřivý a na sníh nejraději koukám z poza okna s čajem v ruce.

Je to pár týdnů, kdy jsem si takhle večer po opravdu náročném dni udělala pořádně velký hrnek čaje. V nějakém zatmění mysli jsem ho položila tak blbě, jak to jen matka může udělat. Že je prcek v posteli jsem si myslela jen do chvíle, než se ve vteřině octl u konferenčního stolku. Vařící čaj udělal své. Tu chvíli nepřeji nikomu zažít. Naštěstí v takových situacích většinou zachovávám klid a zásady první pomoci tak vylovím z paměti hned. Ve vaně jsem ho poctivě chladila tak, že jsem byla chvíli nerozhodná, zda bude akutnější léčit popáleninu nebo podchlazení. Ještě v noci jsem věřila, že to zvládneme.

Nezvládli. Druhý den ho hospitalizovali na dlouhých osm dní v nemocnici. Obden podstupoval převazy v plné narkoze. Pod antibiotiky bojoval s následnou infekcí. Manžel se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyl schopen postarat o děti sám, a tak jsem nemohla zůstat v nemocnici s nejmenším. Ráno, když se nasnídali a odešli do školy a školky, šla jsem do nemocnice. Když malý po obědě usnul, odběhla jsem domů se najíst, uklidit a navařit a odpoledne zase zpátky. Večer, když usnul, šla jsem se vyspat. A tak každý den.

k

První dny jsem nebyla schopna myslet na nic jiného, než proč se to stalo, jak to vzít zpátky. Po probuzení se do mě dávala zimnice, která neustupovala celý den. Večer jsem neusínala, spíš upadala do bezvědomí. Děti jsme si předávali mezi dveřmi, nebo na parkovišti z auta do auta.

Naštěstí přišly jarní prázdniny. Mamka mi nabídla, že si děti vezme k sobě na celý týden. Naši bydlí na vesnici. Děti byly od rána do večera venku, sáňkovaly, pytlovaly, postavily iglů, sněhuláka. Nevysnily by si lepší prázdniny. Babička jim dělala, co jim na očích viděla. Když utahaly ji, přeběhly k prababičce, nebo přišel děda. A zatímco já vyděšená čekala ustýskané dětičky, bylo znát, že mé telefonáty spíš obtěžují:)

Nejmenší se ukázal jako pravý bojovník. Na sestřičky šibalsky pojukával, nepřízeň osudu zaháněl jídlem, takže i paní doktorka slevila z původních výhrůžek a hospitalizaci zkrátila na osm dní. I tak jsme si prošli očistcem.

n

Jo a ptáte se, kde je ta zimní pohádka? Děti si ji užily určitě. Celý týden chumelilo a chumelilo, až z toho bylo silničářům blivno. Když jsem si pro ně k našim jela už s nejmenším, ani nechtěly domů. Tak jsme zůstali na víkend. Řádily ve sněhu a v okamžiku, kdy se k nim malý přidal- řehtal se na celé kolo- tak nějak jsem cítila, že jsme zase OK. Zase jsem mohla vidět tu krásnou bílou tichou romantiku všude kolem, co leze za nehty. A že věřím, že nic se neděje bez příčiny a všechno má svůj smysl, posílilo mě to. Nakonec každé nakopnutí musí bolet, aby probudilo.

Zimní pohádka byla...s dobrým koncem.TTT

PS: posílám dvě fotky. Na jedné je krásně zachumelákovaná zahrada mého rodného domu a na druhé ten malej chudák, co má za matku idiotku. Ne, nebojte, nenaštval roj vos, je to jen otok po kapačkách...a jazyk takhle vyplazoval kdykoliv se po něm něco chtělo

Text nebyl redakčně upraven.


Tak to je pohádka opatřená i adrenalinem. Štěstí, že zazvonil zvonec a pohádky je konec.

A jaká je ta vaše zimní pohádka, milé čtenářky? Pošlete nám obrázek opatřený příběhem a pochlubte se, jak jste prožily zimu. Těšíme se na adrese:

redakce@zena-in.cz

Reklama