Za okny je pošmourno a zase krápe, mezi netěsnícími rámy se do bytu dere lezavá zima a z repráků už potřetí za poslední hodinu zní Nohavicovo Mikymauzoleum: ,,Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí, zda mi to ještě tluče, zdali mám ještě štěstí..."

Spíš smůlu, napadá mě s chmurným cynismem. Jak řekl Kazatel: ,,Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí. Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje." (Kaz 4,2-3) Trefa do černého - nebo přinejmenším do černé nálady, Eclesiastes a Job, to je vůbec na podzim má oblíbená četba... Jak se totiž noci dlouží a dny krátí, padá na mě splín jak šedý dým, jak by napsal básník, zkrátka je mi pod oba mé psy najednou, do práce se mi nechce, do hospody s kamarády se mi nechce, ven se mi nechce, sedět doma se mi taky nechce... Zkrátka jsem zralá na antidepresiva, jak by řekl můj známý psychiatr. A to podzim vlastně miluju...

Podzimní splíny, depky, záchvaty melancholie a vůbec smutku zná asi většina z vás. Nedostatek světla totiž působí na člověka zcela fyziologicky - dochází ke změnám hormonální rovnováhy a k výkyvům nálad do negativního spektra. Odborníci na to vymysleli léčbu, které se říká fototerapie - to na vás ze speciální lampy pouští proudy fotonů, aby povzbudily váš organismus ke správnému fungování. V případě takzvaných sezónních depresí, které nastupují pravidelně se zkrácením dne a odeznívají obvykle někdy kolem poloviny jara, bývá tato léčba povětšinou úspěšná.

Na druhou stranu, nějaké to truchlení, v míře přiměřené samozřejmě, je vlastně součástí zdravého reagování na změny v přírodě - člověk jaksi instinktivně touží usednout u ohně, mezi přáteli a s hrnkem něčeho horkého - ať už čaje nebo svařáku v ruce - zavzpomínat, povyprávět si, zkrátka ozývají se v nás instinkty našich předků. Podzim je také časem hromadění zásob na zimu, a tak ti citlivější na přírodní podněty začínají přibírat na váze, objevuje se výraznější chuť na sladké, zato ochota věnovat se fyzické aktivitě klesá. Což, ve svém důsledku, k dobré náladě nikterak nepřispívá.

Podle jisté psychologické teorie se ke čtyřem ročním obdobím dají přidělit čtyři druhy příběhů a k nim zase lze přiřadit typy lidí - podle toho, jak mají tendenci vnímat svůj život a události v něm. K jaru patří komedie a lidé v podstatě veselí a optimističtí, schopní brát vše s nadsázkou a s humorem. Léto je doménou romancí a lidí citově založených, vášnivých, ale v podstatě orientovaných na pozitivní konce. Podzim je obdobím tragédie a lidí poněkud patetických, libujících si v chmurném vidění světa, věštců špatných konců. No a zima patří absurdnímu dramatu a lidem žijícím ve světě zmatků a paradoxů, někdy veselým, jindy smutným, ale především jaksi roztříštěným, bez schopnosti uchopit svůj životní příběh jako smysluplný celek, ať už pozitivní, či negativní.

Jakkoliv je toto dělení samozřejmě zjednodušené, jistý půvab v něm shledávám - možná i proto, že mně osobně je nejbližší podzim a tragédie, a tak se mi chtě nechtě líbí jakési vědomí předurčenosti a neměnnosti věcí...

A za to všechno může, jako obvykle, podzim.

Jak prožíváte podzim Vy?
Míváte podzimní splíny?
Trpíte depresemi?
Působí na Vás počasí?
A co Vaši blízcí?
Jaký "typ" jste?
Máte nějaký recept proti splínu?

Podělte se o své názory, zkušenosti a rady na redakce@zena-in.cz a vyhrajte. Třeba Vám to zvedne náladu...

Reklama