Bulvár

Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila

Když se řekne Karel Poláček, vybaví se mi Péťa Bajza, Rampepurda a Zilvar z chudobince, pan Načeradec, Edudant a Francimor nebo minerální voda Bič.


Kdo byl Karel Poláček?
Spisovatel, novinář. Narodil se 22. 3. 1892 a vyrostl v rodině židovského obchodníka v Rychnově nad Kněžnou, jeho sourozenci mu přezdívali "Ašant". Z místního gymnázia musel pro špatný prospěch přestoupit do Prahy. Otec zaplatil školu, byt, ale odmítl dát kapesné.
Bylo to ještě za Rakouska a za překročení mostu se vybíralo mýtné. Karel se otce zeptal: "Což když budu muset jít přes most?"
"Nemusíš chodit přes most," byla odpověď.
"Což kdybych potřeboval jít na veřejný záchod?"
"Máš jít doma!" (z vyprávění dcery K. Poláčka). Otec Jindřich nebyl nijak cituplný člověk a Karel se začal „živit“ psaním. Se spolužákem Linhartem psali román na pokračování Slimejš, který dávali za honorář číst spolužákům. Po maturitě pracoval jako úředník a r. 1914 narukoval do války. V Haliči zažil porážku rakouských vojsk, koncem války byl převelen na srbskou frontu. Přeběhl ji a dostal se do zajetí. Po válce byl zaměstnán ve vývozní a dovozní komisi, ale o místo přišel poté, co v jedné povídce zesměšnil fungování svého úřadu. Už r. 1920 publikoval v Tribuně. Po vyhazovu ho přizval Josef Čapek ke spolupráci do humoristického časopisu Nebojsa a krátce nato (1923) byl bratry Čapky uveden do redakce Lidových novin, kde jeho fejetony, a především oblíbené soudničky vycházely až do doby nacistické okupace. Přátelil se s Čapky, kde pravidelně v pátek večeříval, ale i s Ferdinandem Peroutkou, patřil do tzv. liberálnědemokratického
křídla.

Karel Poláček po čase založil klub tchánů, jehož každý člen se musel vykázat nějakou výstředností svého tchána.
Důvodem byla vzájemná neláska Poláčka a otce jeho ženy. Tchán Bedřich Hermann a zeť Karel se neměli rádi. Poláček měl svému tchánovi za zlé, že nechává svou ženu těžce pracovat, zatímco chodí po luxusních podnicích a hraje karty, aniž by čímkoli přispěl do společné domácnosti. Nazýval ho posměšně "Princ-Manžel". Děda zase svému zeti nemohl odpustit, že nedokončil svá právnická studia a zkazil mu tak radost mít doktora v rodině. Do klubu patřili mimo jiné i Karel Čapek a Ferdinand Peroutka. Byl tam tchán, který se rozplakal, když slyšel kukačku, jiný tchán byl vášnivý karbaník a sledoval z půdy dalekohledem příjezd každého vlaku do osady, aby viděl, zda nepřijeli nějací hráči. Poláček byl také horlivý čtenář. Nikdy si však knihy nevypůjčoval a ani nebyl ochoten někomu knihu půjčit. Tvrdil, že se knihy mají kupovat, protože je třeba podporovat autory. Rozrostla se mu tedy časem knihovna na dobrých tisíc knih.

Nejen novinářské sloupky ho proslavily. Psal prózu, kde čerpal z rychnovského maloměstského prostředí. Humoristickou i tragickou. Jeho „hrdinové“ byli malí čeští lidé, někdy zidealizovaní. Ve svém vyprávění používal prvky hovorové řeči. Někdy působí směšně, ale zároveň jsou lidské. Prokládal je spisovnou češtinou, která však z úst maloměšťáckých rádobyvzdělaných  lidiček zní komicky – př. Muži v ofsajdu (1931), Hostinec u kamenného stolu (1941) – posledně jmenovaná humoreska vyšla už pod jménem malíře Rady, Poláček v té době nesměl publikovat. Byl mistrem v pozorování a parodování hlouposti, dovedl vystihnout vnitřní prázdnotu svých postav. Zároveň však vytvořil i díla, kde kritizoval společnost a vyportrétoval přerod "malého člověka" v odlidštěnou kreaturu, jakmile se ho zmocní vlastnické pudy. Tragický tón má i román Hlavní přelíčení (1932), kde jako pravidelný soudní zpravodaj se pokusil o psychologický portrét kriminálního zločince. Tyto "vážné" romány naznačily Poláčkovy velké epické ambice, které naplnil ve druhé polovině 30. let.
Uměleckým vrcholem Karla Poláčka se stal románový cyklus s tragikomickým zobrazením maloměšťáckého života před první světovou válkou a během ní. Jednotlivé díly pojmenoval Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Zamýšlený pátý díl již bohužel nestačil dokončit. Ve Vyprodáno popisuje věrně své nezdařené manželství.
Jeho výrok „Rodina je základem státu a otravy" se sice zdál žertovný, ale vyjadřoval hlubokou nespokojenost. S manželkou se navzájem odcizili a v posledních letech „svobodného“ života si Poláček našel přítelkyni – právničku Doru Vaňákovou. Ta pomohla jeho dceři v březnu 1939 emigrovat do Anglie. Tehdy se viděli naposledy, následovaly jen tajně adresované dopisy, pak už nic. V roce 1939 však byl obětí protižidovských předpisů a Lidové noviny jeho sloupky nesměly vydávat. Nastoupil pak jako zaměstnanec do Židovské náboženské obce. V době, kdy Karel Poláček čekal na transport do koncentračního tábora, napsal svůj nejznámější a nejúspěšnější humorně laděný román Bylo nás pět. Očima dítěte vtipně vypráví o životě ve městě, nepřehlíží faleš a pokrytectví. Toto dílo bylo jakousi oslavou a vzpomínkou na mládí radosti a veselí prožívané v kruhu kamarádů. Vypravěčem je malý kluk, Petr Bajza, za jehož původem bychom mohli hledat samotného Poláčka a jeho dětství. Významným komickým prvkem v díle je snaha užívání spisovného jazyka v klukovském hovoru, do kterého se často vloudí slovo z klukovské hantýrky. Pro mne nezapomenutelná věta je: „Já jsem už tak hodný, že mluvím pravopisně a pořád říkám nýbrž a tudíž."

Vydání knížky se však Poláček již nedožil. Na konci roku 1943 byl odvlečen nejdříve do Terezína a pak odtransportován do Osvětimi, v jejíchž plynových komorách zahynul.

 

 

 
"Nyní chodím k Zilvarom do chudobince, tam je to nejohromnější, ale doma nesmím nic říct, aby neříkali řeči. Pan Zilvar byl ve válce, nepřítel na něho vystřelil z děla, pročež teď chodí po domech žebrat a má nohu dřevěnou. Takovou nohu bych chtěl mít a tak si ji silně přeju, že se mi v noci zdá, že chodím s dřevěnou nohou, co silně klape ”klap! klap!”, a lidi vybíhají z domu a každý se diví, že mám tu dřevěnou nohu, a já jsem hrdý. Umínil jsem si, že budu hodný, a až budu hodný, tak naše poprosím, aby mně takovou nohu dali k Jéžišku, neboť pak by hoši koukali." (Bylo nás pět)

Poláčkův slavný fejeton o ženách naleznete ZDE - stojí za to si jej přečíst!

Jeho dílo:

 35 sloupků, 1925                                       

 Bez místa, 1928

 Bylo nás pět, 1946

 Deník se žlutou hvězdou

 Dům na předměstí, 1928

 Edudant a Francimor, 1933

 Hedvika a Ludvík a jiné povídky

 Hlavní přelíčení, 1932

 Hostinec U kamenného stolu, 1941

 Hráči, 1931

 Hrdinové táhnou do boje, 1936

 

 Lehká dívka a reportér, 1926

 Michelup a motocykl

 Muži v ofsajdu/Muži v offsidu, 1931

 Okresní město, 1936

 Podzemní město, 1937

 Povídky izraelského vyznání, 1926

 Soudničky, 1999

 Vyprodáno, 1939

 Ze soudní síně, 1956

 Židovské anekdoty

 Žurnalistický slovník, 1934

   
24.03.2006 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Komentáře:

  1. avatar
    [13] narciska [*]

    bylo...ne blo

    superkarma: 0 26.03.2006, 19:10:14
  2. avatar
    [12] narciska [*]

    Blo nas pet jsem jako dite precetla 5x za sebou A pozdeji i dalsi dila....
    Vice takovych clanku!

    superkarma: 0 26.03.2006, 19:09:52
  3. avatar
    [10] Enya [*]

    Bylo nás pět je jeden z mých nejoblíbenějších seriálů, vždycky jsem těm klukům záviděla
    krumi: Božena Němcová taky napsala Babičku v době, kdy jí bylo nejhůře, ono takové krizové situace dokáží z člověka dostat věci, které by normálně možná ani nenapsal...

    superkarma: 0 25.03.2006, 11:47:32
  4. avatar
    [8] Amélie [*]

    Skvělý článek .Až mě zamrazilo při představě, že jedno z nejhumorističtějších děl naší literatury psal autor v době, kdy čekal na smrt...

    superkarma: 0 24.03.2006, 13:14:29
  5. avatar
    [7] krumi [*]

    Souhlasím, článek je opravdu moc dobrý Zdrcující je, že takové dílo, jako je Bylo nás pět dokázal napsat v takové době, jak se dokázal odprostit od reálna, a napsal něco tak humorného ..
    Je to hrůza, že zemřel v koncentračním táboře

    superkarma: 0 24.03.2006, 12:25:13
  6. avatar
    [6] tutik [*]

    opravdu moc pekny clanek

    superkarma: 0 24.03.2006, 12:09:10
  7. avatar
    [5] gerda [*]

    Já jsem Poláčkův román Bylo nás pět četla už jako malé dítě. Pořád dokola a nemohla jsem se ho nabažit. Poláčka samotného jsem si představovala jako někoho úžasného, divila jsem se, že nedostal za svou knížku světové ocenění, protože něco podobného se v literatuře hledá těžko. O to strašnější pro mě pak bylo zjištění, jak s ním naložili Němci. Nedokážu pochopit dodnes tu šílenou vraždící mašinérii a už vůbec nechápu jak je možné, že nechali hynout i lidi tak výjimečné jako byl Poláček - nebo vzpomenu třebas i Josefa Čapka. Kolik toho mohlo být ještě napsáno, namalováno, vymyšleno...

    superkarma: 0 24.03.2006, 09:54:05
  8. avatar
    [4] arjev [*]

    V knize Bylo nás pět,se mi líbí stať,kdy Péťa dá Rampepurdě do koše-kufru myš a prochází vyšetřováním,kdo že to byl.Výslech končí:"Tak to jsem byl snad já?"
    Krásný je Dům na předměstí,byl zfilmovaný a byl velice dobře obsazený.Ale to je z jiného soudku.

    superkarma: 0 24.03.2006, 09:33:02
  9. avatar
    [2] svetluszka [*]

    david.lister: ..to je ta úměra...čím lepší článek, tím míň reakcí....
    Jediná knížka co jsem od Poláčka četla je právě Bylo nás pět, ale film Hostinec U kamenného stolu miluju...

    superkarma: 0 24.03.2006, 08:30:13

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení

Náš tip

Doporučujeme