Každý rok v Česku onemocní 65 000 lidí nádorovým onemocněním. Onemocní každý třetí člověk v Česku a každý čtvrtý na toto onemocnění zemře. Je to téma. Téma, které každému z nás občas leží v hlavě, problém, který každého z nás děsí, přesto s tím moc neděláme.

„Už pouhé slovo nádor v našich představách vyvolává strach. Strach ze smrti, z opuštění, z bolesti, ze změny vzezření a též nejasnou předtuchu něčeho strašného…,“ říká psycholožka Laura Janáčková z Oddělení somatopsychiky Všeobecné fakultní nemocnice. Praha. A s ní jsme si o rakovině z pohledu její profese povídali.

Lidé o hrozbě rakoviny slyší a mluví. Přesto jí předcházejí celkem nedostatečně. Proč?

O možnostech léčby a prevenci většinou uvažujeme, až tato nemoc zasáhne naše blízké okolí. Pokud jsme zdraví, téma rakoviny je v našich myšlenkách jakoby tabuizováno. Pro psychiku člověka je pak sdělení takto závažné diagnózy nadlimitní zátěží.  Určitě k tomu přispívá fakt, že tato diagnóza většinou zasahuje člověka nepřipraveného v plném proudu každodenního života. Rakovina se totiž zdánlivě delší čas nijak znatelně neprojevuje, připravuje se na okamžik, kdy takzvaně „exploduje“.

Co v člověku nastává ve chvíli, kdy taková krutá informace přijde?

Člověk se po sdělení diagnózy nachází ve fázi tzv. psychického šoku, je ohromen, vyděšen, plný úzkosti, strachu a má tendenci tuto otřesnou skutečnost popřít. Obranná reakce popření se projevuje ve verbální i neverbální komunikaci. Zaznívají věty: To musí být omyl., To jste se spletli, ty výsledky určitě nejsou moje… Psychická krize je provázena trvalým napětím a úzkostí. Starosti, strach, smutek, zlost a otázka „proč zrovna já?“ jsou nejčastějšími reakcemi při zpracování nemoci v tomto období.

Musí to být šílený stav. Vše, co člověka zajímá, ztrácí na hodnotě, dosud realizovatelné plány jsou jen nesplnitelnými sny…

Hrozba smrti, strach z bolesti, utrpení a umírání představují zhroucení celého dosavadního života. Připojuje se zátěž způsobená tělesnými projevy nemoci - únava, slabost, nechuť k jídlu, poruchy spánku, a vedlejšími účinky aplikovaných léčebných metod. Pocit sebeurčení a řízení vlastního osudu je v základech otřesen a ztracen. Vykonávání běžných aktivit je částečně nebo zcela znemožněno.

A samozřejmě se to projeví ve vztahu k okolí a naopak…(?)

Na základě změněných reakcí nemocného vůči svému okolí, a naopak, postupně dochází k změnám v obvyklých sociálních vztazích.  Odpor a vzpoura se často projevují v agresivním chování jak ve verbální tak v neverbální komunikaci.

Dochází je skutečnému smíření se situací, jak mnohdy někteří nemocní tvrdí?

Jde spíše o akceptaci diagnózy. Ta nastává po období hledání viníka – lidé si do té doby kladu neustálé dotazy, kdo, nebo, co za to může, nebo obviňují sami sebe - čím jsem si to zapříčinil?. Akceptace však v žádném případě neznamená smíření se s diagnózou.  Podle výzkumných studií lidé v  období uklidnění a smlouvání často mění svůj žebříček hodnot nebo celkový pohled na život a přístup k němu. Člověk mívá tendenci „se smrtí smlouvat “ a žít až k určité pro něj významné životní události, například až jeho dítě vyroste, syn se ožení, dokončí střední školu atd. Toto období lze charakterizovat slovy: „Ano, ale až…“.

Lidé, kteří si připustí to, že už jim moc života neschází, upadají do deprese
Ano. Fáze deprese naznačuje, že už docházejí síly psychicky odolávat a další boj se zdá marný. V průběhu této fáze se u pacienta projevuje již narušená psychická stabilita. Krize se týkají bolestivých a zatěžujících léčebných procedur, toxických vedlejších účinků a uvědomování si skutečnosti, že negativní fyzické a psychické působení nemoci nemá konce. Dochází k částečnému zhroucení obranných mechanizmů, což se projevuje v periodách stále se opakujících krizí, které jsou manifestovány panikou a strachem.

A pak?

Přichází psychické vyčerpání. Utrpení provází strach, smutek, neklid, zmatenost a beznaděj.  Na konci této fáze se někteří lidé vnitřně loučí se životem, mají starosti o osud svých blízkých, obávají se samoty a bolesti, projevují strach ze ztráty důstojnosti. U pacientů v konečném stádiu života se můžeme někdy setkat již s úplnou rezignací, odevzdaností a někdy i se smířením se s nevyhnutelností smrti.

Má zjištění diagnózy vždy takový průběh, jaký jste nastínila?
 
Nikoliv, jsou spíše pouze orientačním vodítkem. Mohou probíhat periodicky, paralelně a některé z nich se ani nemusí vyskytovat. Přesto je důležité o nich vědět, abychom mohli pacientovi nejen my lékaři, ale i jeho okolí, lépe jeho stavu a vývoji porozumět.

Má někdo z vašeho okolí rakovinu? Jak to zvládá?

Reklama