V současné době extrémně stoupá počet nových onemocnění rakovinou plic, nejčastěji postihuje lidi od věku 65 let, výjimkou ale nejsou ani mladší, a nejvíce se na něm podílí kouření, vyvolává ho z 95 procent. To jsou základní fakta, která jsem se dozvěděla na Klinice nemocí plicních a tuberkulózy Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno od přednostky prof. MUDr. Jany Skřičkové. 

Návštěva zdejšího špičkového pracoviště byla vedena jednoznačně jasnou myšlenkou - ukázat možnosti současné medicíny,  jak rakovinu plic objevit a léčit. Ale nedělejte si iluze! Vyléčit se nedá všechno. Na tomto plicním oddělení jsem se setkala s člověkem, kterému už není pomoci. Čeká a je smířený.

Jak mi řekla profesorka Skřičková, řešením je nekouřit a vůbec nezačínat. „Rakovina plic je zákeřná, protože nemá časné varovné signály, které by umožnily zachycení choroby v počátečním stadiu. V plicích je totiž jen málo nervových zakončení a nemoc na počátku nebolí. Jakmile se příznaky choroby objeví, je už karcinom zpravidla v pokročilém stadiu a možnosti léčby jsou limitované."

Cesta onkologického pacienta
Operace, chemoterapie, radioterapie, biologická léčba – to jsou způsoby léčby, které mají lékaři k dispozici. Podle typu a rozsahu onemocnění a také podle celkového zdravotního stavu volí léčebný postup.

Zahrála jsem si na nemocného a začala jsem jako každý jiný v ambulanci. Tady se lékaři pacienta nejdříve zeptají na to, zda chce znát svoji diagnózu. „Já bych určitě chtěla,“ říkám, ale doktorka Lenka Babičková doplní, že jsou i tací, kteří ji znát nechtějí, a dokonce ani nechtějí, aby lékaři informovali rodinu, manžela, děti. „Tak to bych zase  nechtěla,“ oponuji, ale to už mi říká, jaké jsou možnosti léčby a jaká je prognóza mého imaginárního onemocnění. Zároveň mi naplánuje vyšetření plicních funkcí - spirometrii, bronchoskopii, CT a ultrazvuk břicha.

Spirometrie - měření objemu plic, je trochu legrační, ale dost fyzicky náročné vyšetření. To vám něčím podobným, jako je kolíček na prádlo, secvaknou nos, vy se musíte třikrát za sebou pořádně nadechnout a pak ostře vydechnout, to jste pak celí udýchaní a rudí jako krocan. Tady na pacienta čeká ještě jedna roztomilost, a tou je šudlání ušního lalůčku. Ani nevíte, jak moc jsme se u toho nasmáli, a těch asociací… Lalůček musí být úplně rudý, a toho se dosáhne třením umělohmotnou placičkou s drátkem. Čím rychleji, tím dřív se to stane. Sestra pak do něj bodne a odebere krev. Jde o vyšetření krevních plynů, a to je možné udělat pouze z krve z lalůčku anebo z tepny.

Tak velká legrace už to není na bronchoskopii. Paní doktorka Anna Hrazdírová je velmi milá, sympatická a hlavně empatická, ale každý sem jde i přesto se staženým hrdlem. A o něj právě jde. Moderním bronchoskopickým přístrojem se dokáže po předešlé anestezii do hrtanu podívat do všech plicních zákoutí a odebrat jejich vzorek. „Zhluboka dýchejte a nebojte se, uvolněte se,“ radí pacientce paní Alence, která si její rady evidentně bere k srdci, ale pak stejně řekne: „Ale žádná slast to není.“

Už jsem zase za novináře
A to jsem se už zase vrátila do své role. To proto, že vám chci představit tři pacienty, se kterými jsem se na plicní klinice seznámila. První z nich je pan Oto. Dochází na kliniku ambulantně a právě čekal na šestou a poslední chemoterapii. „Marodím od poloviny října, nejdřív jsem si myslel, že mám chřipku, hodně jsem kašlal, pak jsem začal kašlat krev a to už bylo zle, verdikt doktorů byl jasný: nádor na levé plíci,“ říká a je evidentně rád, že bude mít chemoterapii už za sebou. Další kroky léčby určí lékaři podle rentgenu a vyšetření krve. K cigaretám se už vrátit rozhodně nechce.

Paní Hanka je na první pohled spokojená paní, čeká na mě usměvavá a šťastná, má po operaci a čekají ji čtyři chemoterapie. „Měla jsem problémy s dechem, a tak jsem šla k doktorovi a pak rovnou sem,“ svěřuje se a dodává, že začala kouřit už v osmnácti letech, dnes je jí osmapadesát.

A Slávka, to je čiperná dvaašedesátiletá paní učitelka na penzi. Než jsme si začaly povídat, uklidila „nepořádek“ na posteli, však znáte učitelky! A pak to přišlo – vodopád šťastných slov. Tolik optimismu jsem už dlouho nezažila, a to jsem stále ve společnosti zdravých lidí, mnohdy navíc i mladých. „Nemohla jsem do schodů, to byla moje potíž, rakovina se mi usídlila dole pod hrudní kostí,“ vysvětluje a dodává, že se léčí už rok. Ještě se dovídám, že nekouřila, a že svoji chorobu přisuzuje azbestu, který dýchala coby mladá studenta na brigádách v azbestocementové fabrice, kde si přivydělávala. A to jsem si vzpomněla na slova profesorky Skřičkové o náchylné mladé sliznici.

Odcházela jsem z brněnské plicní kliniky a byla jsem šťastná, že odejít můžu. Ale také jsem si uvědomovala, že nikdo nic nikdy nemá jisté… tak se opatrujme.

Máte zkušenost s rakovinou? Onemocněl někdo z vaší rodiny? S jakými pocity jste to snášela?

 

Reklama