Sáňkování s rodiči nemusí být zárukou, že se vám nic nestane. Důkazem toho je příběh naší čtenářky s nickem Dasena. Její maminka nezvládla řízení a při karambolu ji zalehla svými sto šesti kily živé váhy.

Milé ženy-in a milá redakce, píšu můj první zážitek na horách.

Hurá jedeme na hory, to bylo radosti, když tatínek přišel se zprávou, že dostal poukaz na dovolenou ve Špindlu na týden. Tehdy to byly dovolené ROH, kterou naši občas využili.

Byla jsem nadšená, tehdy mi bylo asi 10 let a tak jsme vyrazili s práskačkami i saněmi k autobusu, který měl účastníky zájezdu odvézt na místo určen. Navíc dostal tento poukaz i taťkův kolega, který měl dvě holky a tak jsem byla ráda, že tam budu mít kamarádku, protože brácha ten určitě bude na sjezdovkách se někde vytahovat před holkama a já byla na horách vlastně poprvé.

Dojeli jsem do Špindlerova Mlýna a dle pokynů jsme se ubytovali v pokojích, které nám byly přidělené. Protože jsem vyjeli brzo a na oběd bylo ještě brzo, říkali jsme si, že vezmeme sáňky a svezeme se po cestě, která nebyla posypaná, jen tam byl krásně ujezděný sníh.

Tak jsme nasedly nejprve nejmladší kamarádka, říkejme jí třeba Maruška, já a za mnou moje mamka (podotýkám, že v tý době měla 106 kg živé váhy) :o) Řítíme se po cestě dolů po silnici, mamka to řídila nohama, cesta byla samá serpentýna a jednu prostě mamka nevybrala. Bum bác, přeletěly jsme příkop a ocitly se na poli, kde sice byl sníh, ale jak jsme letěly, tak jsme se naskládaly na pole na sebe: Maruška, já a mamka na mne.

Zabořené ve sněhu mamka vylítla hned k Marušce, jestli se jí něco nestalo, protože to byla dcera taťkova kamaráda, tak o ní měla starost. Maruška byla v pořádku, jen já jsem cítila nějaké prasknutí. Ano byla to moje ruka, která visela zlomená v zápěstí.

Obrátila jsem se na mamku:“ Mami, to bolí“. A matka věděla, která bije. Musely jsme se vrátit na chatu pěšky po silnici zpět asi 3 km a odtamtud volat Horskou službu. Přijeli brzo a hned mě dali na sáně s svezli ze svahu do Vrchlabí do nemocnice. A hned mně vezli na operační sál, že ruku srovnají a dají do sádry, položili mě na stůl a přes pusu dali kousek gázy.

Nevěděla jsem, co se bude dít, až najednou se mne jeden doktor zeptal: „holčičko, jak se jmenuješ?“. Jak se jmenuju, jsem věděla, ale protože mi nastříkali ten rajský plyn na gázu na obličeji a z té gázy mi kapka uvízla na rtech, bála sem se, že bych to mohla spolknout, tak jsem neodpověděla. Sestřička pravila: „Ta už spí, jak špalek“.

A v tom okamžiku se to stalo, doktor se pustil do rovnání ruky, ale já ještě nespala, byla to šílená bolest, chtěla jsem začíst řvát, že to bolí, když v tom jsem se začala propadat někam do hlubin (vidím ten prostor jestě dnes) a v tom jsem musela usnout.

Ruku mi srovnali a dali sádru a asi za tři dny mne pustili na chatu. Když jsem na pokoji vyprávěla, co se mi stalo, nikdo tomu nechtěl věřit. Naši mne odvezli na chatu a já strávila zbytek týdne se sádrou na ruce, nemohla jsem lyžovat a i sáňkovat jsem se bála.

A z toho plyne ponaučení, milé ženy, klidně spolkněte rajský plyn, nebude to bolet:o)

Vaše čtenářka dasena

Také „pěkný“ zážitek

Reklama