Reklama

Naše čtenářka se nám svěřila s problémem týkající se jejího syna. Nakonec si musela pomoct sama, protože odborníci nepomohli.

Dobrý den,

rozhodla jsem se přispět k dnešnímu tématu svým příběhem.

Jsou to už dva roky, kdy můj syn dosáhl plnoletosti. V tom okamžiku se z mého dosud školou povinného, sportem a hokejem zvlášť milujícího syna stal někdo, koho jsem dosud neznala. Venku se začal objevovat s pochybnými individui. Doma se nám začaly ztrácet peníze a vše ostatní, co mělo nějakou hodnotu. V posledním roce studia byl nucen odejít z učiliště. Byla jsem z toho “na prášky”.

Intuitivně jsem cítila, že se blíží katastrofa a hledala jsem někoho, kdo by mu byl schopen promluvit do duše. Moje naléhání a prosby totiž absolutně ignoroval.

Manžel v té době zrovna přišel o práci, a tak neměl čas ani sílu řešit problémy, které nastaly se synem, protože se snažil rychle vyřešit ty své.

Tak jsem byla nucena jednat sama.

Navštívila jsem synova dětského lékaře, který mi dal doporučení k psycholožce. Byla jsem tak nešťastná, a sháněla někoho, kdo by mu promluvil do duše a otevřel mu oči. Dokonce mě i cestou okolo kostela napadlo navštívit místního faráře, zdali by on......,ale jelikož nejsme věřící, neodvážila jsem se.

Objednala jsem se tedy i se synem u psycholožky a jela s ním na vyšetření, pohovor, či jak se tomu říká?

První jsem byla pozvaná do ordinace já, syn musel zůstat v čekárně. Těžko se mi v té době o všem mluvilo a nakonec jsem se tam rozbrečela. Doktorka se mě zeptala, jestli nejsem přecitlivělá. Rady ani útěchy jsem se ten den nedočkala.

Po promluvě lékařky s mým synem si mě pak zavolala a já se dozvěděla, že syn je naprosto normální, ale když budu mít nějaký problém já, mám si zavolat.

Jak si myslíte, že vše dopadlo?

Syna jsem nakonec musela požádat, aby z mého bytu odešel a odhlásila jsem ho z místa bydliště.

Trvalo rok, než pochopil, že takto se žít nedá. Našel si podnájem a začal chodit do práce. Nyní jsou naše vztahy opět jako před tím.

A paní psycholožka? Pochopila jsem, že takové lidi k životu nikdy potřebovat nebudu. Svému synovi jsem sice sama naordinovala léčbu šokem, drsnou, zato účinnou.

A poučení pro mě? Už vím, že nakonec si musíme pomoct každý sám a nejlépe je spoléhat se sám na sebe a svůj zdravý rozum. Jedině tak přežijeme. 

Paní redaktorko,

prosím Vás, abyste neuveřejňovala mé jméno.

Děkuji
Tento text nebyl redakčně upraven


Děkuji vám za váš příspěvek. Ani nevíte, jak vám rozumím. Zrovna minulý týden jsem dal svému synovi na vybranou: „Buď se budeš učit a já tě budu plně podporovat, nebo se postarej sám o sebe. Osmnáct ti je.“ Vybral si samostatnost. Odešel, a co s ním bude, fakt nevím. Jen se základním vzděláním toho moc nedokáže. A já věřím, že se vzpamatuje. Ale svůj život má ve svých rukou jen on.

A tak když jsem četl váš text, velmi jsem vám rozuměl a chápal vás. A věřím, že stejně jako vy, tak i já jsem udělal jedinou správnou věc. Že kdybych trpěl to lhaní a podvody a tvářil se, že je to normální, on by si to nesl do svého života jako zátěž. Takže obdivuji vaše nervy a sobě přeji to samé.

Dnešní den je na téma duševní poruchy a nemoci.

  • Trpíte nějakou, nebo někdo ve vašem okolí?
  • Byla jste někdy u psychiatra, psychologa, nebo u nějakého samo vzdělaného šarlatána?
  • Pochybujete o svém duševním zdraví? Nebo o duševním zdraví někoho jiného?

Na e-mailu

redakce@zena-in.cz

čekám na vaše příběhy, vzpomínky, názory, historky, vtipy, videa apod.

Jednu z vás zkusím překvapit bláznivou cenou? Jakou? Ušiju ji na míru té, kterou vyberu.

Tak se těším a  přeji vám krásný den bez obláčků na duši!