Navštívila jsem kamarádku. Po dlouhé době byla ochotná a schopná přijímat návštěvy. Abych to uvedla na pravou míru. Tou dlouhou dobou byla onkologická léčba. Prodělala chemoterapii i ozařování. 

Přišla mi otevřít s úsměvem. „Hele, už mi raší vlasy," něžně si přejela po mechovém porostu neurčité barvy. Zaregistrovala můj pohled. Asi jsem se tvářila tak účastně, že vlastně hloupě. Chtěla jsem být taktní a přitom jsem měla na jazyku spoustu otázek. Předběhla mě. No jo, nechala jsem si udělat paruku, pojď, schválně ti ji ukážu, co na ni řekneš."
Na polystyrenové hlavě trůnila blonďatá kštice. Nasadila si ji.
No uznej, copak se tohle dá nosit? Dala jsem za ni nekřesťanský prachy, protože jsem chtěla vlasovou, žádnou umělinu, a stejně to vypadá jako čepice. Chodím radši takhle a paruku si beru jen na ulici, aby lidi necivěli. V tomhle počasí je v tom stejně vedro." 

Musela jsem jí dát zapravdu, paruka vypadala podstatně hůř než holá" hlava. V duchu jsem obdivovala její statečnost. Co bych asi dělala já na jejím místě? Chodila bych s holou hlavou nebo v podivném hundu (tak se říká nepovedeným parukám v divadle), co už na dálku poutá nežádoucí pozornost?

Říkáte si, že když jde o život, nějaký vzhled se neřeší. Ale není to pravda. Sama mi potvrdila, že když se vykřesala z nejhoršího, začalo jí na tom, jak vypadá, záležet. Chtěla si zvednout sebevědomí a hlavně nevypadat nemocně. 
Když se namaluju a hezky obleču, mám alespoň zdánlivý pocit, že se nic nezměnilo, že je všechno jako dřív, a to mi pomáhá".

Znám ještě jeden případ".
Ještě jí nebylo ani dvacet, když prodělala chemoterapii. Jakmile jí začaly padat vlasy, vzala strojek a hlavu si oholila. Paruky? Na co.
Výrazně se namalovala, do uší navlékla bizarní náušnice a hlavu si omotala barevnou látkou do turbanu. Naučila se několik variant omotávek, barvy a materiály měla vždycky perfektně sladěné s oblečením. Vypadala exoticky, originálně a nějaké poznámky kolemjdoucích absolutně neřešila.

A do třetice?
Pravý opak předchozích dvou žen byla moje babička z otcovy strany. Neznala jsem ji jinak než v paruce. V hnědé, uhlazené s pěšinkou uprostřed a drdůlkem v týle. Její dekadentní zjev mě děsil. Vypadala nepřirozeně a přísně, jako stará morbidní panenka s porcelánovou hlavou.

Možná právě ta vzpomínka z dětství ve mně vyvolala negativní postoj k parukám. K parukám na civilní nošení.

Jinak se s parukami setkávám už léta ve své profesi kostýmní výtvarnice. Někdy mě návrhy paruk vyloženě baví a dá se na nich postavit i výtvarná koncepce. Ale to už je jiná kapitola.

Jakou máte vy zkušenost s parukami?
Znáte někoho, kdo je nosí?
Nosíte je sama?
Proč?
Napište nám o tom.


 

 

Reklama