Jsou lidé, kteří se vyhýbají bolesti a již jen její představa je uvádí do stavu zoufalství. Představa, že se dostanou do stavu, kdy nebudou moct hnout rukou, nohou, nebo se ohnout je odradí od jakékoliv činnosti, která by k takovému stavu vedla.

Následující příběh je pravdivý a stal se před deseti lety.

manJsou tužby, které má člověk dlouho v sobě a bojí se je realizovat. Myšlenka však zůstává skryta a dřímá, čeká na podmínky, které umožní její uskutečnění. Tak i Radek měl takové přání. Chtěl si dokázat, že ujde celé Prčice. Ne žádnou 20km trasu, žádnou 50km trasu. Ale celých 70 km trasou Karla Kulleho.

Dokud bydlel ve Východních Čechách, měl to na start, který byl v 5 hodin ráno v Praze na Hájích daleko a neměl kde v Praze spát. Ale když se přestěhoval za prací do stověžaté matičky, rozhodl se, že to dá.

Jako bývalý atlet měl pocit, že by to neměl být problém. To že nesportoval 8 let a většinu času trávil v autě, nebo v kanceláři a odpoledne a večer po hospůdkách a barech mu sebevědomí nebralo. Co to je 70 km.

Přišel osudný den. Obul si své nejlépe rozšlápnuté boty. Do batůžku vložil svačinu a pití a vydal se prvním ranním metrem na start. Vyfasoval mapičku, zjistil, že to vypadá, že cesta vede prakticky přímo až do Sedlce a vyrazil. Nasadil tempo, byl frustrován lidmi, co ho rychle předcházeli i několika blázny, co ho předbíhali.

Sem tam také poposkočil. Bylo chladno a předpověď slibovala krásný sluneční den. Na 28. km do Týnce nad Sázavou dorazil před desátou a bylo vše v pohodě.  Nohy cítil, ale žádný problém.

Do Neveklova což je o 14 km dál, než Týnec nad Sázavou se mu již nešlo dobře. Začal cítit počínající bolesti kolem, kyčlí i se začaly ozývat první puchýře. I tam však dorazil ještě celkem v pohodě. Sedl si do restaurace na náměstí a poobědval.

Cesta do Kosovy Hory, dalšího kontrolního punktu se stala peklem. Chůze se proměnila ve vrávorání. Ze stoupání se mu točila hlava, z klesání propadal beznaději. Tempo klesalo ke hlemýždímu. Dva kilometry před Kosovou Horou ho opustila podrážka pravé boty, která se na to již nemohla dívat.

Na 56 km, ve zcela zuboženém stavu zjistil, že se do cíle, tak aby stihl návrat domů, nedostane. Rozhodl se jít na vlak. Potácel se kolem plotu, přidržoval se, čeho se dalo. Vlak jel až za hodinu. Protrpěl ji sedíc na zemi, protože lavičky byly obleženy ležáky, kteří již nemohli po pochodu ani sedět.

Přijela lokálka. Nejdříve byli naloženi ležící pacienti a pak i Radek s podporou dokázal zvednout nohu do půlmetrové výše a s pomocí dvou silných pochodníků se dokázal dostat do vlaku.

Musel však přestoupit do rychlíku. Který byl plný a musel sedět v chodbičce na zemi.

To nejhorší však mělo teprve přijít. Kolem desáté večer jej rychlík přivezl na Pražské hlavní nádraží.

Vystoupit mu trvalo deset minut, jak raněný hlemýžď se plazil k metru. V podstatě v bezvědomí dokázal přestoupit na tramvaj. A ze zastávky se šoural necelý kilometr ke svému domu.  Zavolal, že již jde.

Jeho syn ho vyhlížel ze třetího patra bez výtahu. Volal „maminko už jde!“

Do třetího patra se dostal za půl hodiny a odmítal celou dobu pomoc.

Celou noc protrpěl, chytaly ho křeče, trpěl horečkou, nemohl se postavit na chodidla zbavené kůže po strhnutých puchýřích.  Na záchod se plazil po čtyřech.

Ráno poté ležel na gauči, civěl na televizi a trpěl.

Jeho žena se na něj mile usmívala a ptala se:“Tak už tě to přešlo? Spokojený?“

Radek neváhal, „Příští rok to dám, za to můžou ty boty!“ Usmíval se u toho

Dal to až za tři roky a mezitím podobně odrovnal i několik svých kamarádů.

Když se ho zeptáte, proč to zkoušel znova a znova i když věděl, že po pochodu to bude bolet jako vloni, odpovídal, že to nevadí, že se na tu bolest těší, protože ta bolest mu říká, že žije. Že si tu bolest zasloužil.

Mám podezření, že právě on má radost z utrpení. Že vyhledává podobné okamžiky, kdy je na hraně vysílení. A že prohrát nevadí, aby si člověk uměl užít vítězství, musí si projít bolestí z prohry.


A jak to s bolestí máte vy?

To je dnešní téma dne.

Přispět k němu můžete na redakční e-mail:

redakce@zena-in.cz

Reklama