Reklama

V polovině letošního dubna a začátkem měsíce června probíhal v reprezentativních prostorách hotelu Mandarin Oriental Prague Kurz etikety pro děti, vedený první dámou společenské etikety, paní Eliškou Haškovou Coolidge. Pro současné děti, které mají prakticky otevřeny dveře do celého světa, jsou takové kurzy nezapomenutelnou životní průpravou.

Základní formu etikety však často nezvládají ani samotní dospělí, a pokud ano, je potřeba si její základy čas od času připomenout. Za týden, 23. června, a o týden později, 1. července, budou v těch samých prostorách probíhat i kurzy pro dospělé. Opět je povede paní Eliška, dáma, s níž jsem měla to štěstí se setkat osobně. Schůzku jsme si daly v pražské Pařížské ulici, kde v současnosti bydlí. Měla jsem trochu trému, a od té se odvíjela i moje první otázka.

mydve

Poznáte na člověku už na první pohled, jestli má v sobě základy společenského chování?
Ano i ne. Ano znamená, že je u člověka vidět snaha, která je někdy důležitější než skutek. Myslím, že společenské způsoby a slušnost chování jsou něco, co pochází zevnitř, ze srdce, a pak také z respektu k druhým. Je to hodně o ohleduplnosti. Ne každý, kdo je slušný, ví, jak správně držet vidličku, a nebo jak se obléci k dané situaci. Člověk by měl umět rozlišovat, měl by si umět stanovit, čím chce být a kam až chce vést své děti, a pak je správně nasměrovat. K tomu musíte znát řadu jiných podstatných věcí, a pokud je neznáte, musíte mít skromnost to uznat a hledět se je naučit. U nás bylo dlouhou řadu let všechno jen rovné, každý byl šedivý, musel splývat s davem a nefungovalo žádné rozlišování.

Lidé by se tedy měli vzhledem ke svým pozicím hodně rozlišovat.
Přesně tak, a to právě nefunguje. Pořád nám chybí to umění přizpůsobit se ke své kariéře, svému způsobu života. Když chci být například bankéřem, tak se přece musím oblékat a chovat úplně jinak, než když chci být herečkou či fotografem. Každá profese a organice má svá daná pravidla. Někdy ale přijde rychlokvaška peněz a moci a myslí si, že si všechno koupí.

Ale tyto lidi většinou poznáme.
Ano, na těch je to hodně poznat. A je to bohužel celosvětový problém, nejen tady v Čechách. Zde možná jen o něco víc, protože jsou tady pořád velké neznalosti společenského chování. Peníze a moc umí člověka hodně zkazit.

To je pravda. Ale peníze a moc tu byly vždycky. Třeba i za první republiky, zde však můžeme vidět značný rozdíl v chování tehdejších bohatých v porovnání s těmi dnešními.
Určitě, určitě je to oproti dnešku velký rozdíl. Ale jak jsem říkala, to není jen u nás, to je třeba i v Americe. Ve velkých firmách v New Yorku nyní například probíhá fáze obrovského návratu zpět ke tradicím. A také k přísnějšímu oblékání. Jejich lídři si uvědomují, jak nám ukázal zákon Sarbanes a Oxley, že korupce se nedá vymýtit legislativou, ale slušné způsoby a respekt pro firmu, pro spolupracující a pro sebe samu tomu jistě napomohou. Charakter a sebekázeň však musíme budovat již od dětství.

A zdravé sebevědomí.
Ano, zdravé sebevědomí a také pocit zodpovědnosti. Aby si děti uměly vážit svobody a aby se nevzdaly ani minima svobody pro trošinku dočasné jistoty. Ti, kteří se takto chovají, si nezaslouží ani svobodu, ani jistotu. A také to chce více skromnosti a sebekázně. Člověk si musí uvědomit, že není ve všem dokonalý, měl by se po celý život učit a vybírat na lidech to dobré. I já, čím jsem starší, tím více uznávám, co všechno ještě nevím.

portret

portrét Elišky Haškové Coolidge

A že jste dostala důkladnou školu, hlavně života... Narodila jste se uprostřed druhé světové války, ale ten pravý boj o přežití pro vás začal až po únoru 1948, kdy byl váš otec nucen zůstat v emigraci ve Spojených státech. Za rok jste opustila vlast také. Bylo vám osm let, vyrůstala jste však jen s tatínkem, neboť maminka s bratrem zůstali v Londýně. Řekla vám někdy, co ji vedlo k tomuto rozhodnutí vás opustit?
Jednou, po mnoha letech, mi řekla, že by to ani teď neudělala jinak. Kdyby třeba řekla, že ji to strašně bolelo, že musela volit a nás děti rozdělit, tak to by mi znělo líp, to musím přiznat. Byla to pro mě opět rána.

statinkem

s milovaným tatínkem

tatinek

a ještě jedno foto s tatínkem, z dřívější doby

Matku vám však nahradila babička, která za vámi do Ameriky emigrovala a se kterou jste prý měla moc hezký vztah.
Určitě, ano, to měla. Babička byla velmi silná osobnost, vyrostla v době, kdy ještě univerzity nebyly pro ženy, přesto se uměla dokonale domluvit francouzsky i německy a později anglicky. Ještě za první republiky jsme často mívali zahraniční hosty. Dokonale ovládala vytříbené způsoby chování, které ji dostaly do vysokých amerických kruhů, kam by se jinak bez peněz nikdy nedostala. Měla skvělé vystupování, vždy, když někam vešla, ve svých jediných černých šatech, které měla, uměla zaujmout. Byla okouzlující a měla v sobě zakořeněny ty správné lidské hodnoty.

V řadě věcí jste zřejmě po ní.
To nevím, snad ano, doufám, že ji nezklamu.

 Ona se určitě „dívá“.
(úsměv) Ano, také tomu věřím.

sbabickou

s babičkou

 Podívala se babička ještě někdy zpátky do Čech?
Bohužel, nepodívala. Zemřela v roce 1981, tedy ještě za hluboké totality. Bylo jí 91 let.

 Krásný věk... Těžké životní zkoušky člověka posilují. Vy jste získala během svého života velmi silnou pozici. Jednou z nich byla i asistence pěti americkým prezidentům. Který z těch pěti byl váš první?
Byl to John Fitzgerald Kennedy. Nastoupila jsem do Bílého domu v srpnu roku 1963, tedy jen pár měsíců před jeho smrtí.

Omlouvám se za poněkud laickou otázku, ale to si vás vybral přímo prezident Kennedy, nebo jak to chodí v Bílém domě při výběru asistentek?
Napřed jsem byla na pohovoru na Ministerstvu zahraničních věcí, kde jsem si myslela, že díky mým jazykovým znalostem a tomu, že jsem vystudovala Georgetown University, budu velmi žádaná a ihned přijata. Jenže v Americe platil v tu dobu zákon, ve kterém bylo stanoveno, že pokud jste nebyla americkou občankou deset let, tak jste nemohla působit v diplomatických službách. V té době jsem byla americkou občanskou teprve sedm let, ale pak se to stalo po třech nebo čtyřech letech neústavní a mohla jsem nastoupit, ač jsem to již neudělala. Dotyčný, s kterým jsem měla pohovor na ministerstvu, mě doporučil tentýž den kamarádovi v Bílém domě, který mě přijal.

Tam jste měla možnost poznat i Jacqueline Kennedyovou.
Ano, Jackie byla velkou dámou, i když já jsem spíš preferovala její nástupkyni paní Johnson, manželku viceprezidenta Lyndona Johnsona. Byla velmi silná osobnost, která ještě jako manželka viceprezidenta musela často od paní Kennedyové přebírat všechny ty více nežádoucí úkoly, které tam zůstaly. Později, to už jako první dáma, po sobě zanechala paní Johnson velkou službu národu.

Asistovala jste u pěti amerických prezidentů, to byl Kennedy, Johnson, Nixon, Ford a Carter. Co říkáte na současného amerického prezidenta Baracka Obamu?
Nevolila jsem ho, jsem republikánka. Ale myslím si, že je to takové pozitivní vyspění Ameriky, že se stal prezidentem člověk jiné barvy pleti, ale více bych se k tomu nevyjadřovala.

bilydum

 asistence v Bílém Domě

asistence

A co náš prezident Václav Klaus?
Ten se mi moc líbí. Mám ho ráda a velmi se mě dotkl a také urazil ten hnusný vtip některého novináře, rádoby vtipálka, který vymyslel tu odpornou kauzu s krádeží pera. Kdyby si raději napřed ověřil fakta, tak by něco takového nevypustil. Ve službách prezidentů jsem byla u spousty podobných podpisů. Vždy jsou tam tyto pera pro zúčastněné, aby si je po podpisu vzali. Chce to opravdu vysvětlení. Německou televizí jsem o vysvětlení požádána byla, českou ne.

Tak to prosím vysvětlete nám.
Ráda. Totiž člověk, sedící u takového podpisového stolu, ať je to prezident nebo kdo jiný, každý z nich tam má nachystané pero a je spíše urážkou, když si ho nevezme. A teď bych se vrátila k panu prezidentovi. Když jsem já na nějakém pódiu a někdo vedle mě právě řeční, také se nedívám s otočenou hlavou přímo na něj, ale na stůl, na pero na stole, hraji si s ním, prohlížím si ho, vždyť to je naprosto normální. A když celá ta akce skončí, tak to pero vezmu a strčím si ho do notesu či do kabelky. Penál tam nechám, na co s sebou potáhnu ještě penál? A novináři z toho udělali takovou neskutečnou kauzu! Hrálo se to po celé Evropě jako divadlo. Je to absurdní, nějaký vychytralý vtipálek, který nesahá panu prezidentovi ani po kotníky, a tohle si vymyslí. Nemusíte s prezidentem ve všem souhlasit, ale Václav Klaus nás po celém světě důstojně reprezentuje. Je to člověk vysoce vzdělaný, inteligentní, umí se chovat, a takhle ho zesměšnit je ubohé. Jsem na našeho prezidenta hrdá a s většinou jeho názorů silně souhlasím. Jako jediný se nebojí postavit proti proudu. Toho si vážím.

Děkuji za vysvětlení. A povíte nám ještě něco i o paní Livii?
Také velmi ráda. Paní Livie Klausové si nesmírně vážím, už od toho okamžiku, kdy jsem ji prvně poznala, skoro těsně po mém návratu do republiky. Velmi silně na mě zapůsobila. Je to elegantní dáma, navíc skromná, oddaná tomuto národu, umí mluvit se všemi lidmi, je vysoce vzdělaná a všude po světě nás velmi dobře prezentuje.

Vraťme se zpátky k další elegantní dámě, k vám. Máte krásné, typicky české jméno - Eliška. Nedělá Američanům problém ho vyslovovat?
Měla jsem s tím zpočátku trošku problémy, ale i po celou dobu, co jsem působila v Bílém domě, jsem tam fungovala pod jménem Eliška. To víte, že jsem je to musela trochu naučit vyslovovat, ale šlo to.

Pokládáte za svůj domov více Ameriku, nebo Českou republiku?
Za svůj domov pokládám obě země. Vždycky říkám, že jsem velice hrdá Češka, Česko pokládám za svou vlast, a Americe jsem zase vděčná za to, že mě nechala ten můj život žít svobodně.

Ve 35 letech jste se provdala za významného amerického bankéře, se kterým máte dceru Alexandru. Po dvaceti letech vás opustil kvůli jiné ženě. Jak si může někdo najít jinou ženu, když má doma ženu tak krásnou a vzdělanou? Nebyla příčina rozpadu manželství vaše pracovní vytíženost?
Ne, nebyla. Byla to moje hloupost a také manželova. Bohužel k tomu došlo tak, že už v počátcích našeho manželství mi můj muž řekl: „Tak ty se starej o dceru, o svoji kariéru a o domácnosti (protože jsme měli tři domácnosti), a já se budu starat o finance.“ Byla jsem ráda, protože já a matematika, to nikdy nešlo dohromady. Nevěnovala jsem tedy našim financím žádnou pozornost a najednou, po dvaceti letech našeho manželství, se stalo, že jsme nevlastnili ani dům, ve kterém jsme bydleli, ani ty dva ostatní, na velmi prestižních místech, všechno bylo během pár měsíců pryč. Manžel si pak našel bohatou Američanku, která si ho ale stejně nevzala, po čase ho nechala, a pak si našel druhou a třetí... a teď je sám.

svatebni

krásná nevěsta Eliška Hašková Coolidge

Kdybyste se hned v počátku manželství nevzdala kontroly rodinných financí, tak by to tak nedopadlo.
Bezpochyby. Je to i moje chyba. A vidíte, to jsem dcera a vnučka bankéře, a takto to dopadlo.

Už jste se pak nikdy nevdala?
Ne, už nikdy.

Jak jste se zvedala ode dna?
Těžko, velmi těžko. Nebylo to lehké. Tatínek byl v té době těžce nemocný a dcera začínala univerzitu. Ale měla jsem silnou důvěru, že pílí a prací to vše nakonec dobře dopadne. To mi dala moje babička.

V té době se také úžasně zachovala a dané situaci přizpůsobila moje Alexandra. Ten finanční propad se odehrál, když začínala univerzitu, která nebyla samozřejmě zadarmo. Díky bohu se vždycky výborně učila, a tak dostala částečné stipendium. Vždycky jsem ji vedla k tomu, že jsem jí odmalička říkala: „Alexandro, ty máš všechno, jsi hodně zhýčkaná, ne každý žije jako my, ale pamatuj si, že stejně tak můžeš všechno během chvilky ztratit. Tak jako já jsem to ztratila v osmi letech. Ale to, co máš uvnitř, a to, co ze sebe uděláš, to tě vždycky podrží, to ti nikdo nevezme.“ Takhle jsem ji vychovala a ona už ve svých pěti letech věděla, když byste se jí třeba zeptali, co je nejdůležitější v životě, tak by vám tohle svým dětským způsobem vysvětlila. Společně s ní a za pomoci přátel jsme se ode dna odrazily. Jsem i velmi hrdá, že školní dluhy a studium MBA si vloni zaplatila úplně sama.

Kolik je dnes vaší dceři let? A co dělá?
V květnu jí bylo 32 let. V Americe vystudovala diplomacii a ekonomiku a pak ještě ve Francii získala MBA na INSEAD ve Francii. Dnes pracuje v New Yorku, je víceprezidentkou marketingu ve finančním fondu, který se zabývá energetikou. Alexandra je naprosto úžasná a velmi si jí vážím.

sdcerou

s dcerou Alexandrou

Jste velmi silná a statečná žena, také milující matka, a co babička?
Tak to bohužel zatím ne. Zatím žádná vnoučata, ale já jsem měla dceru také až ve svých 38 letech.

Spousta dětí kolem vás běhá při vašich kurzech etikety. Jsou to děti ve věku 5–12 let. Jsou pak i kurzy pro starší, pro teenagery? Ty to snad potřebují ještě víc.
Ne, zatím ne, ale už se mě na to ptalo několik maminek. Myslím, že nejlepší by bylo, kdybych začala třeba příští rok s kurzy pro děti 12–16 let. I když na druhou stranu, v těch 13 letech je už poměrně pozdě. Pokud nemá dítě charakter v tomto věku, pak už ho těžko bude mít. Ale společenské dovednosti, ty lze dohnat.  

Ale právě v tomto věku se to láme, ne?
Charakter je stavěn v dětství, a samozřejmě záleží nejvíce na rodičích, jak ho postaví. Uvedu takový příklad: Jeden rodič za mnou přišel, že koupil synovi kartičku, aby mohl jezdit dopravou. Ten kluk se pak chlubil spolužákovi, jakou má kartičku, a víte, co mu ten spolužák řekl? „Ty jsi ale blbec, můj táta mně řekl, abych jezdil načerno.“ Takže to je to pěstování charakteru už v dětství.

Ještě k těm kurzům. Ceny kurzovného nejsou právě nejnižší. Vezmeme-li v úvahu dnešní finanční situaci českých rodin s malými dětmi, ne každý si to může dovolit, i když by třeba chtěl.
Tak je fakt, že já ty kurzy dělám ve velice drahém hotelu, ale právě tam nabízím dětem to prostředí, ve kterém by se měly umět pohybovat. To prostředí má na samotnou výuku velký vliv. Můžu si pronajmout levnější sál v nějaké restauraci, ale to zcela ztratím záměr výuky. No a do jisté míry se tím také živím. Samozřejmě ne každé dítě si může dovolit hotel Mandarin. I proto se již nějakou dobu snažím prosadit ve spolupráci s ministerstvem školství, aby byla etiketa součástí výuky na všech základních školách, abychom učitelům jejich výuku pomohli usnadnit.

kurzy

kurzy etikety a společenského chování pro děti

kurzy

kurzy etikety a společenského chování pro dospělé

Žijete střídavě v Americe i v Čechách, kde se intenzivně věnujete výuce etikety a společenského chování. U malých dětí to snad jde, ale lze to naučit člověka už dospělého?
Jde, ale musí především chtít on sám. Společenské dovednosti jde dohnat kdykoliv, horší je to s tím charakterem.

Vaše lekce dostala i bývalá česká vláda, bylo to s nimi obtížné?
Dala jsem jim velice tlustou příručku, jak na to, ale bohužel to byla jen velmi krátká spolupráce, moc příležitostí nebylo. Někdo si z toho něco vzal, někdo ne. Znovu ale opakuji, že u nás pořád ještě podceňujeme, jak důležitý je vzhled a chování, nejen v politice, ale na všech vysokých postech, a jak pomáhá k životnímu úspěchu.  

Co je takovým největším prohřeškem proti etiketě?
Neslušnost a nezdvořilost. Nejde ani tolik o neznalosti společenských pravidel jako o uznání, úctu a respekt jednoho k druhému. To pochází ze srdce.

Paní Eliško, jaká jste byla jako dítě?
Asi jsem byla moc seriózní, já jsem takové ty dětské lumpárny moc neprovozovala. Ani když jsem byla už teenager. Možná to bylo dáno i mojí nelehkou životní situací.

A jaká je Eliška Hašková Coolidge dnes?
Někdy unavená, a jinak doufám, že pořád pozitivní a stále věřící, že tato naše malinká zem je úžasná. Jsem strašně hrdá na to, jak se ve všech možných oblastech právě Češi prosadili, co všechno dokázali, jen to bohužel neumíme světu náležitě prezentovat. I když víme, že jsme v něčem dobří, že to umíme, tak to neumíme dobře prodat. A to je škoda.

eliska

Co říci závěrem. Setkání s paní Eliškou Haškovou Coolidge bylo pro mě jedním z nejsilnějších životních zážitků. Je to charismatická dáma, vyzařující neskutečnou energií. Ještě dlouhé hodiny po našem setkání jsem na ni nepřestávala myslet, a vlastně na ni a na její slova myslím dodnes.

Profesní medailonek

Paní Eliška Hašková se narodila 26. března 1941 v Praze ve významné české bankovní rodině. Její kariéra byla započata již v roce 1959 nástupem na prestižní Georgetown University School of Foreign, kde vystudovala obor diplomacie. Profesní kariéru pak začala v Bílém domě, kde byla asistentkou pěti amerických prezidentů. Mimo jiné pracovala také jako náměstkyně šéfa protokolu Spojených států a jako alternující zástupce velvyslance v Organizaci amerických států. V současnosti prostřednictvím své agentury napomáhá kontaktům mezi ČR a USA. Poskytuje poradenství o obchodním a diplomatickém protokolu a etiketě na nejvyšší úrovni. Vyučuje etiku a podporuje její prosazení na základních školách ČR. Je patronkou projektu „Manuál úspěšné ženy“. V roce 2005 jí vyšla kniha: Pět amerických prezidentů, česká babička a já. Eliška Hašková Coolidge je i ve vyšších kruzích označována jako první dáma etikety.

foto: A. Stušková a archiv Elišky Haškové Coolidge

Čtěte také: