Představte si modelovou situaci. Vy a vaše kamarádka jste zatčeny a obviněny z loupeže. Vyslýchají vás zvlášť. Pokud svou přítelkyni udáte a ona vás neudá, bude ona odsouzena na deset let a vás propustí. Pokud se udáte navzájem, budete obě odsouzeny na dva roky. Pokud budete obě mlčet, získáte pouze podmínečný trest na šest měsíců. Pokud však vy budete mlčet a ona vás udá, skončíte ve vězení na deset let a ji pustí. Co uděláte?

Zrada je „logická“
Téhle situaci se říká „vězňovo dilema“ a je to jeden z modelů, které zkoumá teorie her. Ta vychází ze zjednodušeného předpokladu, že lidem jde především o vlastní prospěch. V takové situaci by se oběma stíhaným nejvíce vyplatilo mlčet – celkový prospěch tak bude největší. Protože však neví, jak bude ten druhý reagovat, většina lidí raději svého spoluvězně udá.

Strategie spolupráce
S opakováním stejné situace se však chování lidí mění – sice se můžou svému spoluvězni „pomstít“, ale obvykle nakonec pochopí, že spolupráce je výhodnější. A právě tento v pokusech dokázaný výsledek nám říká, že zatímco z krátkodobého hlediska se vyplatí takzvané hry s nulovým součtem – tedy když já vyhraju, druhý musí prohrát, dlouhodobě výhodnější jsou hry s nenulovým součtem – tedy spolupráce, na níž obě strany vydělají.

Zahrajte si vězňovo dilema
Vězňovo dilema si můžete vyzkoušet hře s body – když se obě „udáte“, ztratíte dva body. Když „zradí“ jen jedna, získá dva body a druhá čtyři ztratí. Když obě „nezradí“, získáte každá jeden bod. Po získání určitého počtu bodů (např. 10) nastává vítězství – zvítězit přitom můžou obě hráčky nebo jen jedna. Pokud máte více dvojic, stane se absolutní vítězkou hráčka, která dosáhla 10 bodů v co nejméně kolech.

Různého chování lidí dosáhnete u jednorázové hry, u hry, kdy budou hráči vědět, že se situace bude opakovat, a když bude možné soupeře definitivně „zlikvidovat“ např. tím, že se dostane na -10 bodů. Čím je větší pravděpodobnost opakování hry, tím výhodnější je spolupráce.

Odlišného chování (a zajímavější hry) dosáhnete tehdy, když soupeřům nebudete říkat, jak se rozhodl ten druhý a jaké mají bodové konto až do dosažení vítězné mety jedním nebo oběma (to je hra s neúplnými informacemi – takových je v životě většina). Zajímavé je také zvýšit zisk za „zradu“ jednoho nebo naopak za spolupráci.

Hry hrajeme i v životě
Možná si teď říkáte: „Pěkné, ale k čemu mi to bude? Já přece nikoho neoloupila?“
Jenže podobné hry „hrajeme“ i v každodenní komunikaci například s partnerem, rodiči nebo nadřízeným. Vězňovo dilema je typické například pro situaci sourozenců, kteří něco provedli a rodiče je chtějí potrestat, stejně jako pro situaci kolegů v komunikaci s nadřízeným. „Zradit“ je krátkodobě výhodnější, „držet při sobě“ však přináší dlouhodobý úspěch. Na druhou stranu, pokud druhému tak úplně nevěříte, musíte počítat s tím, že on zradí. A pak samozřejmě také raději zradíte – čím větší je sázka, tím pravděpodobněji.

Učíme se strategie
Teorie her nepřináší jednoznačně „správná“ řešení. Spíše popisuje, jak se „hráči“ v jednotlivých situacích chovají. Chování přinášející úspěch mají samozřejmě lidé tendenci opakovat – takže pokud jste v dětství měla dobré zkušenosti se spoluprací, budete i v dospělosti mít sklony spolupracovat. Naopak ten, kdo se při pokusu o spolupráci zklamal, se pravděpodobně do dalšího pokusu nepustí.

Existují samozřejmě mnohem komplikovanější modely, než je vězňovo dilema – například když je „hráčů“ víc - o těch si však povíme někdy příště.

Jaká jste Vy? Spíše spolupracujete, nebo druhým nedůvěřujete? Necháváte si zadní vrátka? Zažila jste situaci podobnou vězňovu dilematu? A jak jste se v ní rozhodla? Vyplatila se vám vaše volba? Co myslíte, mají se děti vychovávat spíše ke spolupráci nebo k opatrnosti? Doplácí člověk na důvěru nebo ne?

Reklama